Poslední diskuse
Zdraví
Podle rady ministra už telefonuje 45 minut z...Práce
Hledám lidí pro výzkum trhu. Jedná se o...Co se kde děje
Ahojte,jsem tady nova a vidim posledni...Historie známá neznámá – Proč jsi tak svůdné, baroko?
Autorka článku: JUDr. Irena Novotná A nyní bych zmínila období, které je historiky pojato jako „germánská fáze“ v níž je idea říše jako evropské velmoci. Ano, poslední období Karlovy císařské politiky se uskutečnilo mezi mírem z Crépy a bruselskou abdikací (1544-1556). |
Náboženská krize tohoto století vyústila v nesmiřitelné protiklady: Tovaryšstvo Ježíšovo založené sv. Ignácem z Loyoly a Kalvínův protestantismus, jež předjímaly politiku hegemonických bloků za Filipa II. Svatá říše a Španělsko – obě větve habsburského rodu – se staly základní oporou katolického bloku. A přesto se právě v tomto okamžiku uskutečnil nejvýznamnější pokus o smíření, během něhož však papež a císař ne vždy byli stejného mínění. Karel I. skutečně vyvinul snahu hledat novy kompromis pro vyřešení náboženského problému, jehož vývoj, komplikovaný mezinárodní politikou, se promítl v jednáních Tridentského koncilu zahájeného roku 1545. V prvních dvou obdobích (1545–1549 a 1551–1552) bylo hlavním cílem koncilu vytvořit základnu pro znovusjednocení křesťanstva. Naproti tomu ve třetím a posledním období (1562–1563), už za vlády Filipa II., nebyl již tento cíl uskutečnitelný. Koncil se napříště omezil na definování dogmatických stanovisek katolicismu před hrozícími náboženskými válkami.
Smíření? Nikdy …
Smíření – nejvyšší ideál Karla I. – bylo však již utopií. K prohlubující se propasti mezi katolíky a protestanty se totiž družila svébytnost protestantů (germánské svobody) proti autoritativním postojům Karla I. Kromě toho se novy francouzsky panovník Jindřich II. spojil se Šmalkaldskou ligou uzavřením smlouvy v Chambordu a zahájil francouzský postup směrem k Rýnu, zatímco Turci obnovili svou ofenzívu v oblasti Středomoří a v Uhrách. Podíl politických faktorů v náboženském konfliktu vysvětluje, proč úspěchy proticísařské strany (Karel I. padl málem v Innsbrucku do zajetí) vedly k přerušení koncilu a donutily císaře uzavřít mír. Mír uzavřený roku 1555 v Augšpurku potvrdil rozkol křesťanstva, neboť jako „trvalý mír“ uznával náboženský rozkol v Německu, aniž by jej postoupil k dalšímu projednání koncilu. Následujícího roku podepsal Karel I. příměří s Francouzi ve Vaucelles, jímž se stvrdil status quo ante.
I přesto Habsburkové drží otěže moci
Přes všechny tyto neúspěchy se Karlovi I. podařilo pevně zakotvit panství španělských Habsburků v Evropě. Roku 1554 sjednal sňatek svého syna, budoucího Filipa II., vdovce po Marii Portugalské, s anglickou královnou Marií Tudorovnou. Tím vytvořil předpoklady pro španělsko-britské spojenectví, jež přišly vniveč v důsledku bezdětnosti tohoto manželství. Abdikací v Bruselu (1556) přenechal Karel I. německou říši a habsburská panství v Německu svému bratru Ferdinandovi, zatímco synu Filipovi předal Španělsko a jeho koloniální říši, državy v Itálii a Nizozemí. Karel se musel vzdát myšlenky, kterou choval řadu let – totiž že císařská koruna připadne jeho synu Filipovi. Tak vznikly dvě větve habsburského rodu, německá a španělská, které po celé století (až do vestfálského míru z roku 1648) bojovaly bok po boku na obranu svého panství v Evropě, založeného na ideálech protireformace.
Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet