Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Podle rady ministra už telefonuje 45 minut z...

Práce zobrazit diskusi

Hledám lidí pro výzkum trhu. Jedná se o...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Ahojte,jsem tady nova a vidim posledni...

Historie známá neznámá – Proč jsi tak svůdné, baroko?

Publikováno: 9.05.13
Počet zobrazení: 895
Autorka článku: JUDr. Irena Novotná
A nyní bych zmínila období, které je historiky pojato jako „germánská fáze“ v níž je idea říše jako evropské velmoci. Ano, poslední období Karlovy císařské politiky se uskutečnilo mezi mírem z Crépy a bruselskou abdikací (1544-1556).

Náboženská krize tohoto století vyústila v nesmiřitelné protiklady: Tovaryšstvo Ježíšovo založené sv. Ignácem z Loyoly a Kalvínův protestantismus, jež předjímaly politiku hegemonických bloků za Filipa II. Svatá říše a Španělsko – obě větve habsburského rodu – se staly základní oporou katolického bloku. A přesto se právě v tomto okamžiku uskutečnil nejvýznamnější pokus o smíření, během něhož však papež a císař ne vždy byli stejného mínění. Karel I. skutečně vyvinul snahu hledat novy kompromis pro vyřešení náboženského problému, jehož vývoj, komplikovaný mezinárodní politikou, se promítl v jednáních Tridentského koncilu zahájeného roku 1545. V prvních dvou obdobích (1545–1549 a 1551–1552) bylo hlavním cílem koncilu vytvořit základnu pro znovusjednocení křesťanstva. Naproti tomu ve třetím a posledním období (1562–1563), už za vlády Filipa II., nebyl již tento cíl uskutečnitelný. Koncil se napříště omezil na definování dogmatických stanovisek katolicismu před hrozícími náboženskými válkami.

Smíření? Nikdy …

Smíření – nejvyšší ideál Karla I. – bylo však již utopií. K prohlubující se propasti mezi katolíky a protestanty se totiž družila svébytnost protestantů (germánské svobody) proti autoritativním postojům Karla I. Kromě toho se novy francouzsky panovník Jindřich II. spojil se Šmalkaldskou ligou uzavřením smlouvy v Chambordu a zahájil francouzský postup směrem k Rýnu, zatímco Turci obnovili svou ofenzívu v oblasti Středomoří a v Uhrách. Podíl politických faktorů v náboženském konfliktu vysvětluje, proč úspěchy proticísařské strany (Karel I. padl málem v Innsbrucku do zajetí) vedly k přerušení koncilu a donutily císaře uzavřít mír. Mír uzavřený roku 1555 v Augšpurku potvrdil rozkol křesťanstva, neboť jako „trvalý mír“ uznával náboženský rozkol v Německu, aniž by jej postoupil k dalšímu projednání koncilu. Následujícího roku podepsal Karel I. příměří s Francouzi ve Vaucelles, jímž se stvrdil status quo ante.

I přesto Habsburkové drží otěže moci

Přes všechny tyto neúspěchy se Karlovi I. podařilo pevně zakotvit panství španělských Habsburků v Evropě. Roku 1554 sjednal sňatek svého syna, budoucího Filipa II., vdovce po Marii Portugalské, s anglickou královnou Marií Tudorovnou. Tím vytvořil předpoklady pro španělsko-britské spojenectví, jež přišly vniveč v důsledku bezdětnosti tohoto manželství. Abdikací v Bruselu (1556) přenechal Karel I. německou říši a habsburská panství v Německu svému bratru Ferdinandovi, zatímco synu Filipovi předal Španělsko a jeho koloniální říši, državy v Itálii a Nizozemí. Karel se musel vzdát myšlenky, kterou choval řadu let – totiž že císařská koruna připadne jeho synu Filipovi. Tak vznikly dvě větve habsburského rodu, německá a španělská, které po celé století (až do vestfálského míru z roku 1648) bojovaly bok po boku na obranu svého panství v Evropě, založeného na ideálech protireformace.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: