Historie známá neznámá – Proč jsi tak svůdné, baroko?

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná OD PARACELSA K NEWTONOVI. Dříve, než se začneme dále zabývat dějinami, abychom dospěli k české válce, která byla součástí třicetileté války a tragickým událostem v Evropě a zpět k české otázce, vraťme se do více méně pokojných dob.

 
Do bádání a hledání nového způsobu života, o který usilovali lidé poslední fáze renesance a hlavně v období tzv. reformace (i období baroka). Následující text vás seznámí s hnutím, nebývale rozsáhlým, které přes alchymii hledaly cesty k zdokonalení člověka… dospějeme k Issacu Newtonovi a jeho objevům i poslední šanci k získání celostního vědění.

Zásady tradiční alchymie, tj. růst minerálů, transmutace kovů, elixír života a závazek tajemství, nebyly v době renesance a reformace popřeny. Nicméně obzor středověké alchymie se pod vlivem novoplatonismu a hermetismu pozměnil. Jistota, že alchymie může napomáhat dílu přírody, získala christologický význam. Alchymisté nyní tvrdili, že tak jako Kristus vykoupil lidstvo svou smrtí a vzkříšením, může opus alchymicum zajistit vykoupení přírody ..

Tabula smaragdina

http://www.esoteric.mysteria.cz/tabula.htm

První latinské překlady děl alchymistické literatury, které se zachovaly a byly sepsány v arabštině, že datují ve 12. století. Mezi ty nejslavnější díla patří Tabula smaragdina, připisovaná Hermovi, která se těšila značnému uznání. Právě v této knize nalézáme slavnou formulaci ilustrující spojitost hermetismu s alchymii: „Vše co je nahoře, je jako vše, co je dole, vše co je dole, je jako vše, co je nahoře, aby se završil zázrak Jednoty.“

Proces transmutace podle západních alchymistů

Západní alchymisté sledují starý helenistický scénář čtyř fází procesu transmutace. To znamená, získání kamene mudrců. První fáze (nigredo) – návrat k tekutému stavu hmoty – odpovídá alchymistově „smrti“. Podle Paracelsa „ten, kdo chce vstoupit do království Božího, musí nejprve se svým tělem vstoupit do své matky a zemřít“. „Matka“ je prima materia, massa conJusa, abyssus. Některé texty zdůrazňují souvislost mezi opus alchymicum a vnitřní zkušeností adepta. „Věci se zdokonalují skrze své nápodoby, a proto musí vykonavatel participovat na tom, co koná.

„Proměňte se z mrtvých kamenů v živoucí kameny mudrců,“ píše Dom. Podle Gichtela „tímto obrozením nezískáváme pouze novou duši, ale také nové tělo. Toto tělo je extrahováno z božského Slova či nebeské Moudrosti.“ Že nejde jen o laboratorní operace, dokazuje důraz, jaký je kladen na kvality alchymisty: alchymista musí být zdravý, skromný, trpělivý, čistý; musí mít svobodného ducha a musí být v souladu s „dílem“; musí zároveň konat a rozjímat atd. Podle alchymistů se obojí nalézá všude a ve všech formách a obojí se označuje stovkami termínů. Citujme však jen jediný text z r. 1526, kámen mudrců je „dobře známý všem lidem, mladým i starým, nachází se na polích, ve vsi, ve městě, ve všem, co stvořil Bůh; a přesto jím všichni pohrdaji. Bohatí i chudí ho denně drží v rukou. Služebnictvo ho vyhazuje na ulici. Děti si s ním hrají. A přesto si ho nikdo neváží, ačkoli je to po duši nejzázračnější a nejvzácnější věc na zemi.“ Jde pravděpodobně o „tajný jazyk“, který je zároveň výrazem zkušeností,jež jsou jinak prostřednictvím každodenního jazyka nepřenosné, i kryptickým sdělením skrytého smyslu symbolů.

Ztotožnění protikladů je principem kamene mudrců

A také očišťuje a „dokončuje“ kovy. Byli to arabští alchymisté, kdo propůjčili kameni mudrců léčivé schopnosti, a rovněž tak prostřednictvím arabské alchymie se Západ seznámil s pojmem elixiru života. Už Roger Bacon hovoří o „léku, který působí zmizení všech nečistot a všech kazů i u toho nejobyčejnějšího kovu“ a který může prodloužit lidský život o několik století. Podle Amolda z Villanovy léčí kámen všechny nemoci a starcům navrací mlád

I v čínské alchymii…

Proces proměny kovů ve zlato, který je doložen již v čínské alchymii, uspišuje časový rytmus a přispívá tak k dílu přírody. Jak se píše v Summa Perfectionis, alchymistickém díle z 16. století, „co příroda nedokáže zdokonalit ani za velmi dlouhou dobu, můžeme my díky svému umění dokonat v krátkém čase“.

Hledání přirozenosti makrokosmu

Slavný hermetik 16. století Heinrich Khunrath ztotožňoval kámen mudrců s Ježíšem Kristem, „Synem makrokosmu“. Domníval se, že objev kamene mudrců odhalí pravou přirozenost makrokosmu, podobně jako Kristus přinesl duchovní plnost člověku, tj. mikrokosmu. Přesvědčení, že opus alchymicum může spasit zároveň člověka i přírodu,je pokračováním nostalgie po radikální renovatio, nostalgie, kte rá provázela západní křesťanstvo od dob Jáchyma z Fiore.

John Dee (a Rudolf II.) i jiní alchymisté

John Dee (nar.1527), slavný alchymista, matematik a encyklopedista, který ujišťoval císaře Rudolfa II., že zná tajemství transmutace, soudil, že duchovní reforma v celosvětovém měřítku se může uskutečnit díky silám uvolněným „okultními operacemi“, především alchymistickými. Podobně anglický alchymista Elias Ashmole spatřoval v alchymii, astrologii a v magia naturalis „vykupitele“ všech věd. Stoupenci Paracelsa a van Helmonda totiž soudili, ; že přírodu lze pochopit pouze studiem „chemické filosofie“ (tj. nové alchymie) či „pravého lékařství“.

Chemie otvírá tajemství nebe i země

Byla to chemie, a nikoli astronomie, která byla tím pravým klíčem schopným odkrýt tajemství nebe a země. Protože stvoření se vykládalo jako chemický proces, bylo možné interpretovat nebeské i pozemské jevy chemicky. „Filosof chemik“, který měl na zřeteli vztahy makrokosmu a mikrokosmu, mohl chá pat tajemství země právě tak jako tajemství nebeských těles. Tak např. Robert Fludd předložil chemický popis krevního oběhu založený na kruhových pohybech Slunce.

Nové modely vědění

Jako tak mnozí jejich současníci, očekávali i hermetikové a „filosofové-chemici“ všeobecnou a radikální reformu všech náboženských, společenských a kulturních institucí, a někteří z nich ji do- konce horečně připravovali. První nezbytnou etapou této všeobecné renovatio byla reforma vědění.

Řád bratří Růžového kříže

Útlá anonymní knížečka Fama Fraternitatis vydaná r.1614 požadovala nový model výchovy. Její autor prozrazoval existenci tajné společnosti bratří Růžového křiže. Zakladatel této společnosti, slavný Christian Rosenkreutz, ovládal „pravá tajemství lékařství“, a tedy též všech ostatních věd. Později napsal několik knih, které však byly dostupné výlučně členům rosenkruciánského bratrstva. Autor knížky Fama Fratrnitatis se obracel na všechny evropské učence a vyzýval je, aby se k bratrstvu připojili a uskutečnili reformu vědění. Vyzval je tím, aby uspíšili renovatio západního světa. Tato výzva měla nebývalý ohlas. Ani ne za deset let byl program navrhovaný tajuplnou společností Růžového kříže diskutován v několika stech spisků.

Christianopolis

Johann Valentin Andreae, pokládaný některými historiky za autora knížky Fama Fraternitatis, uveřejnil r. 1619 pod názvem Christianopolis dílko ovlivněné pravděpodobně Baconovou Novou Atlantidou. Andreae navrhoval ustavení učené společnostţ, která by vypracovala novou metodu výchovy založenou na „chemické filosofii“. V jeho utopické Christianopoli je střediskem studia laboratoř: zde „se snoubí nebe se zemí“ a „odhalují se božská tajemství, která jsou vtištěna do tváře země“. Mezi početné obdivovatele reformy vědění, po níž volala Fama Fraternitatis, patřil i Robert Fludd, člen britské Royal College of Physicians a hotový adept mystické alchymie. Fludd tvrdil, že je nemožné ovládnout přírodní filosofii bez hlubšího studia okultních věd. „Pravé lékařství“ pro něho bylo přímo základem přírodní flosofie. Poznání mikrokosmu – tj. lidského těla – nám odhaluje strukturu universa a nakonec nás přivádí ke stvořiteli. Protože – čím lépe poznáme universum, tím větší je náš pokrok v sebepoznání.

A co Newton?

Až do nedávné doby se netušilo, jakou roli v tomto všeobecném hnutí usilujícím o renovatio evropského náboženství a kultury pomocí odvážné syntézy okultních tradic a přírodních věd hrál Isaac Newton. Pravdou je, že Newton nikdy neuveřejnil výsledky svých alchymistických pokusů, třebaže tvrdil, že některé byly korunovány úspěchem. Jeho nespočetné alchymistické rukopisy, jež byly až do r.1940 neznámé, nedávno podrobně analyzoval profesor Teer Dobbs ve své knize The Foundations of Newton’s Alchemy (1975). Profesor Dobbs tvrdí, že Newton vyzkoušel ve své laboratoři operace popsané v nesmírně rozsáhlé alchymistické literatuře, a to „v míře, jíž nebylo dosaženo nikdy před ním ani po něm“. Newton si sliboval, že pomocí alchymie odhalí strukturu mikrouniversa, kterou se mu podaří přiřadit k jeho kosmologickému systému. Objev tíže, síly, která udržuje planety na jejich drahách, ho plně neuspokojoval. Třebaže v letech 1669-1696 neúnavně pokračoval ve svých pokusech, nedařilo se mu identifikovat síly,jimiž se řídí tělíska. Když však v letech 1679-1680 začal studovat dynamiku orbitálního pohybu, uplatnil na úrovni universa své „chemické“ koncepce přitažlivosti. Je příznačné, že zakladatel moderní mechaniky nezavrhoval tradici prvotního a tajného zjevení ani princip transmutace. Jak napsal ve své Optice ( 1704): „Proměna těles ve světlo a světla v tělesa naprosto odpovídá zákonům přírody, neboť příroda,jak se zdá, se baví transmutací.“ Podle Dobbse „bylo Newtonovo alchymistické myšlení tak neochvějné, že Newton nikdy nepopřel jeho obecnou platnost. Celou Newtonovu dráhu po r. 1675 lze v jistém smyslu vyložit jako dlouhé úsilí o integraci alchymie a mechanistické filosofie.“‘ Když Newton uveřejnil svá Principia, jeho protivníci prohlásili, že jeho „síly“jsou ve skutečnosti „okultní kvality“. Profesor Dobbs uznává, že tito kritikové měli v jistém smyslu pravdu: „Newtonovy síly se v mnohém podobaly skrytým sympatiím a antipatiím, o nichž hovořila renesanční okultní literatura. Newton nicméně tyto síly uvedl na ontologickou úroveň, která byla souznačná s ontologickou úrovní hmoty a pohybu. Díky této souznačnosti, která byla ještě posílena kvantifikací sil, umožnil Newton mechanistickým filosofům, aby se pozvedli nad úroveň imaginárního impact mechanism.“‘

Poslední pokus o „celostné vědění“

Richard Westfall, který analyzoval newtonovské pojetí síly, dochází k závěru, že moderní věda je výsledkem sňatku mezi hermetickou tradici a mechanistickou filosofii. „Moderní věda“ ve svém spektakulárním rozmachu zapomněla na hermetické dědictví – anebo je zavrhla. Jinými slovy, triumf Newtonovy mechaniky se nakonec stal zkázou Newtonova vlastního vědeckého ideálu. Newton a jeho současníci totiž očekávali vědeckou revoluci docela jiného druhu. Přejímajíce a rozvíjejíce naděje a cíle renesanční nové alchymie, především vykoupení přírody, spatřovali duchové tak rozdílní jako Paracelsus, John Dee, J. A. Komenský, J. V. Andreae, Fludd či Newton v alchymii model neméně ambiciózního podniku: totiž zdokonalení člověka pomocí nové metody vědění. V jejich očích měla tato metoda začlenit do nekonfesionálního křesťanství hermetickou tradici a přírodní vědy, tj. lékařství, astronomii a mechaniku. Tato syntéza představovala ve skutečnosti nový křesťanský výtvor, srovnatelný s oslňujícími výsledky, jichž se před tím dosáhlo integrací platonismu, aristotelismu a novoplatonismu. Tento vysněný typ „vědění“,jež se částečně uskutečnilo v 18. století, představuje na půdě západního křesťanství poslední pokus o dosažení „celostného vědění“.

http://www.youtube.com/watch?v=0zpaPX_5hwo&translated=1

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet