Je to už 68 let …

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Narodila jsem sice až po válce, ale nemohu říci, že by mne svým způsobem nezasáhla, jako následující poválečnou generaci. Pocházím z německo-české rodiny. Válka v mých nejbližších zanechala nesmazatelné stopy (až, když se blížil čas jejich odchodu, tak vyprávěli, snad chtěli vysvětlit, proč byli někdy přísní, někdy šetrní a někdy tak rozdávační).

Učili nás úctě k životu, k rodině, ke stáří, k přiměřenosti a slušnosti. Téměř všechny jsem doprovázela na poslední cestu. Generaci, která i přes to všechno, co zažila, nás vychovávala pro „ten lepší svět“, v který věřila i v těch stínech, které provázely jejich mládí … Věřím tomu, že je to i posláním dalších generací, aby své děti vychovávaly pro lepší svět a to, co bylo, se nevracelo v neštěstí, které způsobují konflikty a útlak nevinných lidí …

Konec války – jména padlých

Nedávno jsem šla ulicí, lemovanou plotem, a za ním kvetly bílé a fialové šeříky. Dědeček, na výroční dny konce války, mne vodil po Praze a ukazoval mi pomníčky padlých českých občanů, kteří se zúčastnili pražského povstání. Samozřejmě, že plynoucí čas všechny bolesti zahladil a dnes si lidé vzpomenou jen zřídkakdy na ty, kteří leželi na barikádách i s vědomím, že se sice dočkali konce těch hrůz, ale přitom byli ochotni obětovat život. Stejně tak se i dnes dívám na desky se jmény českých padlých, které jsou vystavovány na čestných místech a nechybí pod nimi kytice. Ano, čest jejich památce po všechny časy.

Z paměti to lidé nikdy nevytěsní

Babička často pekla tzv. „válečný dort“, ale neříkala mu tak. A také pořád zavařovala a dělala zásoby, chudera, jako by měl přijít hlad. Děda, kromě toho, že nakládal vajíčka, dělal sirob z řepy, takže jsme měli ve sklepě pořád zásoby tohoto sladidla. Dával se hlavně do perníkového těsta, ale také se jím pokapávaly dětské kaše. Já si tak maně vzpomínám, že si ho babička dávala do kávy. Dnes se nahrazuje pampeliškovým medem, ale nic jeho chuť a divnou vůni nenahradí. A když byl můj syn malý, tak mi položil otázku: mami, babička asi měla hlad, že? Nerozuměla jsem, proč se na to ptá. Až jsem pochopila, že ho udivuje, jak trvá na tom, že se jídlo nesmí vyhazovat a zbytky zabalit a dát do ledničky. Nikdy jsem nezapomněla, abych jim tzv. přilepšovala tím, co by si nikdy nekoupili, i když na to měli. Vím, kam peníze ukládali – na knížku, abychom měli něco na přilepšenou, kdyby zase náhodou něco přišlo. A tak jsem to dělala a dělám i se svými rodiči, i když mám nyní jenom mámu. Ona si nic nekoupí, co si myslí, že je drahé a každý den mi vypráví, kolik zase utratila! Kupuji ji, co má ráda a ona mi pořád strká peníze do takového velkého hrnku, aby mi nezůstala nic dlužná. Ne, to není nějaká mezigenerační solidarita, ale láska a strach z prožitého, modlitba za to, aby se už nic takového nestalo.

… podpultovky

Byla to šedesátá léta, pro nás, šťastná šedesátá léta. Otevíraly se moderní samoobsluhy, zboží bylo pěkně balené, sem tam se něco shánělo a lidé byli pyšní, když mohli mít podpultovky. Něco, co druzí nemohli mít, protože prostě neznali třeba paní Švecovou ze zeleniny, která po vzájemném mrknutí oka něco zvláštního (třeba sáček mandarinek) schovala pod pult. „To mám z pod pultu,“ šeptaly si ženy a ukazovaly si zboží : halenky, svetříky, jemné punčochy. A za to dostala prodavačka také něco: kafe dovezené z Německa, levandulové mýdlo krásně zabalené z Francie apod. Z nedostatku se rodí všelijaké nešvary a nespravedlnosti, které přerůstají do nežádoucích stavů. Ale já si vzpomínám, jak se ženy svou jedinečností, že jim „paní Helenka něco schovala“, chlubily a cítily se tím vyznamenány nad ostatními. I když nechaly nějaký ten tuzér za tu ochotu. Někdo řekne – korupce! Tak jistě, že to lze tak nazvat. Ale také – určitá vůle, mít něco lepšího, nějaký ten nadstandard. Silonky, Jakobs, mandarinky, banány, elegantní svetříky a plizované sukně, první rifle… mít se líp, mít vůli budovat přiměřený životní standard a udržovat ho. V tom je projev vědomí si důstojnosti.

Závěr

Mám ráda staré lidi, protože mají srdce na pravém místě, čest i hrdost (vím, že jsou výjimky). Děkuji jim za to, že jsem pochopila, co je to láska, rodinná solidarita a úcta k životu, již v dětství. A tak chápu jejich poselství jako motivaci k vlastním činům a skutkům. Vím, že nadbytek nemusí trvat věčně, vím, že člověk musí s nedostatkem počítat, a tak myslet na budoucnost dřív, než zbytečně „probendí majlant“, jak říkával můj dědeček. Naučili mne se nepoddávat momentálnímu nedostatku a mít víru v dobré věci. A já ji mám, protože je na světě, díky slušným a hodným lidem, víc lásky, než toho zlého, a proto musí ta láska a vůle k životu převážit.

Před 68. lety skončila válka – není to ani celý lidský věk. Krátká historie. Uvědomujete si, co jsme všechno za tu dobu společně prožili v této zemi? I přes to, že se nám občas něco nelíbí, že proti něčemu protestujeme, stále si myslím, že počet slušných a hodných lidí, už potomků těch, kteří prožili válku, je stále stejný. Ať je vždy opláceno dobro za dobro, ať jsou ctěny všechny oběti a jména lidí, kteří svou vírou a i smrtí, posunuli vždy k lepšímu svět, nezapadnou v prachu za cválajícím časem.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet