Teorie relativity

Autorka článku: Marcela Ptáčková Když mi bylo třináct, zemřel tátův bratr. Bylo mu 37 let a všichni kolem naříkali, že byl tak mladý… Jakýpak mladý, říkala jsem si, prožil skoro všechno.

Měl manželku, tři děti, prostě všechno hezké dávno za sebou.
Moje babička to neunesla a zemřela měsíc po něm. Bylo jí necelých šedesát. A zase všichni naříkali, jak byla ještě docela mladá. Tak to jsem už nechápala vůbec. Ta stará osoba se šátkem, která do nedávna pekla v kuchyni koblihy, starala se o prasata a drůbež, za sobě vždy zástěru, asi se všichni zbláznili.
Když bylo tatínkovi padesát, to už jsem byla na vysoké škole, vtipkovali o sexu. A opět jsem měla pocit, že jsou dočista mimo mísu. Jaký taky sex v padesáti, no ne?

Čas pokročil jsem ještě docela mladá, je mi teprve Čas pokročil. Jsem ještě docela mladá, je mi teprve čtyřiapadesát a manželovi o čtyři roky víc, ale i přes své mládí mám už slušný nadhled. Nedávno zemřel náš známý, sportovec, bylo mu teprve sedmdesát, prostě žádný extra věk. Léta tak akorát na to, aby si člověk začal užívat, mohl spát až do probuzení, dívat se v televizi na filmy, které ho baví, bez ohledu na to, v kolik končí hodin, protože vstávání do práce se ho už netýká.

Spíš něž mladé slečny na přechodu pozoruju dámy v letech, které dobře vypadají. Zrovna jako dnes. Nic neskrývala, měla vlasy úplně bílé, ale byla sakra šik- no, ono jí taky nebylo nijak moc, něco mezi šedesáti a sedmdesáti.

Já si vlasy barvím, to babička nedělala. V mém věku měla tu zástěru a šátek. Já nosím kostýmy nebo rifle a triko, místo důchodek lodičky nebo tenisky. Konec konců mám do důchodu ještě spoustu času, tak musím trochu vypadat, no ne? Těch mladých holek je mi líto. Nemají styl, nevědí, co na sebe, hlasitě se smějí a mluví vulgárně, aby si dodaly důležitosti.

Taky se mi líbí chlapi. Zvlášť ti starší, kteří dobře vypadají a je na nich vidět, že se o sebe starají. Vím už, že nemusím mít všechno, co taky se všemi těmi věcmi dělat? Jednak se mi druhý den po koupi líbí méně, jinak mám ráda prostor a vzduch a ne nacpané skříně. A zítra se mi zas stejně bude líbit něco jiného.

Dřív jsem toužila po zlatých špercích. Dnes je nenosím a upřednostňuji šperky, které mají duši. Z keramiky, porcelánu, semínek, kamínků nebo ze škeblí. Méně mluvím a více poslouchám. Víc se směju a méně pláču. Víc si kupuju květiny a méně zbytné věci.

Více žiju. A vy žijte také. Život je krátký – vždyť třináct nám bylo teprve nedávno.

Autor: Marcela Ptáčková, Foto: Internet