Večerní klekání

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Zvony kolínského chrámu svatého Bartoloměje (www.bartolomej-kolin.cz), na které vidím ze své pracovny, mi občas připomenou, že mám vstávat, nebo že je poledne či večer.
Jednou večer jsem si při jejich zvonění vzpomněla na něco, co mě potkalo v roce 1963, když mi bylo třináct let.

Tehdy jsem začala chodit do osmé třídy na Českomoravské Vrchovině, v půvabném městečku Uhelná Příbram (www.uhelnapribram.cz). Byla jsem tam dva roky. Měla jsem tehdy problémy s průduškami a doktoři rodičům doporučili, aby mě šoupli na vesnici, že prý mi změna ovzduší pomůže.
Problémy s průduškami ale nepřestaly ani tam, protože strýcova rodina, u které jsem bydlela, měla kočku. Moje babička v Kolíně měla kočku také. Jak to souvisí? Velmi. TSU.
Za pár let jsem zjistila, že jsem neměla problémy s průduškami, ale alergii na kočky, která mi zůstala věrná dodnes.

Nicméně jsem v roce 1963 nastoupila do osmé třídy na devítiletce v Uhelné Příbrami, kde dělal ředitele školy František Červín, můj strýc a matčin bratr.
Ve třídě nás bylo šestnáct, víc kluků než holek, já byla nová holka z města, dovedete si představit ten ráj pro dospívající Irenku, které se už začala zapalovat lýtka? Ale bohužel, byla jsem ostře sledovaná, tak se kluci museli krotit.

Ale v něčem mě strýc s tetou stejně neuhlídali!
Na škole se vyučovalo nepovinné náboženství. Z naší osmé třídy tam chodili tři spolužáci a já jednou poprosila svoji nejlepší kamarádku Zdenku Kostelníčkovou – ona se jmenovala Jarolímová, ale protože její tatínek byl kostelník, tak se jim říkalo Kostelníčkovi – aby mi ukázala sešit na hodiny náboženství. Moc se jí nechtělo, ale nakonec se nechala přemluvit.

Na první straně bylo barevnými pastelkami namalované oko. Zdenka se rozhlédla po prázdné třídě, nahnula se ke mně a zašeptala tak, že jsem skoro neslyšela, co říká.
„To je OKO BOŽÍ! A ještě je PRST BOŽÍ! Ale ten namalovaný nemám.“
Přikývla jsem. Oko boží jsem znala od babičky. Když jsme s bratry něco provedli, křičela na nás, že oko boží všechno vidí! Nedovedla jsem si to oko představit a často jsem koukala do nebe a hledala ho. A vida, tady je namalované pastelkami a je to vlastně úplně normální oko! To náboženství je vlastně úplně normální vyučovací hodina!

Když jsem večer řekla strýci, že bych chtěla chodit na náboženství, jenom si vzdychl a zakroutil hlavou.
Tak jsem aspoň přemluvila Zdenku, abych s ní mohla chodit zvonit. Ona totiž každý večer chodila zvonit do zvonice kostela večerní klekání. Bylo to úžasné. Tahala jsem za provaz a nade mnou bimbal zvon a byl slyšet po celém kraji, určitě až do Vepříkova, odkud byl Honza Tůma, náš spolužák, kterého jsme všechny milovaly.

Utíkala jsem každý večer z domova, lhala jsem, že si jdu koupit do krámku nanuk, ale místo toho jsem se Zdenkou zmizela ve zvonici a bimbala zvonem.
A představte si, že to na mě někdo z Uhelné Příbrami práskl! A strýček mi to zakázal. Prý neteř soudruha ředitele nesmí klekání zvonit. Že si mu lidi stěžovali.
A já dodnes nevím, kdo si stěžoval.
Věřící nebo nevěřící?

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12