Důchodce a duchovní život – Osobní učitel

Autor článku: František Benda Zájemců o duchovní cestu bylo zřejmě od pradávna vždy dost. Už tehdy ale platilo „mnoho povolaných, málo vyvolených“. Lákání na takovou cestu je různého druhu, ať už pro opravdovou snahu přiblížit se k tajemným výkladům co nejvíc, nebo z důvodů víceméně zištných, pro světskou slávu či přímo pro nějaké hmotné výhody.

Mnohem méně však vždy bylo těch, kteří v této snaze uspěli a dopracovali se nějakých výsledků. Výraz „dopracovali“ je zde zcela na místě, neboť jakkoli se nám dochovaly zprávy o některých výjimkách, kdy k prozření došlo jakousi mimořádnou cestou, v převážné většině takovémuto prohlédnutí předcházelo dosti tvrdé, zpravidla mnohaleté odříkání a usilování.

Ne všichni z těch, kteří prohlédli, nebo jak se říká „realizovali“, byli později ochotni o svých zkušenostech mluvit, natož je nějakým způsobem vysvětlovat nebo dokonce předávat. Příběh s tímto tématem vypráví o třech jogínech, kteří se rozhodli nalézt ráj. Když po dlouhých strádáních dospěli k vysoké zdi a po jejím slezení zjistili, že za ní se opravdu nachází jejich vytoužený cíl, pouze dva z nich seskočili, aby si užívali blaženého života. Třetí se vrátil k lidem, aby jim ukázal cestu, kterou by i oni došli do těchto vzdálených končin.

Z tohoto příběhu nelze nikterak vyvozovat tvrzení, že celá jedna třetina realizovaných se dala na výuku. Stupně pochopení jsou různé, a mnohdy se, bohužel, zdá, že ti, kteří se skutečně k něčemu dopracovali a něco vědí, se spíše stahují do ústraní a zpravidla mlčí.

Kdyby tomu ale tak bylo opravdu vždy, nikdo by se nikdy nic nedověděl, a každý hledající by byl odkázán výhradně na své vlastní úsilí a na svou intuici. Naštěstí tomu tak není. Po poznání dychtící zájemci se vždy mohou seznámit s vhodnou literaturou nebo s přednáškami, které jejich touhu – alespoň z části – nasytí. Pokud i zde narážejí na obtíže, stále ještě jim zbývá ono slibné „kdo hledá, najde“, případně „je-li žák připraven, učitel přijde“.

Situace se pak zdá být ideální. Žák najde svolného učitele, dohodnou se na způsobu komunikace a případné odměny, a vyučování může začít.

Ne vždy se to ale takto podaří. Učitelů je málo, zájemců mnoho. Vážnou roli zde může sehrát jazyková bariéra (tlumočník vždy vnáší do překládaného textu své vlastní přesvědčení) nebo i vzdálenost účastníků. Program učitelův nemusí odpovídat požadavkům žákovým (tomu se může zdát, že učitel vyžaduje příliš mnoho, i když sám vlastně nemá ujasněno, co vůbec chce), a navíc se nemusí jeden druhému líbit. Žák je tedy vybízen, aby se zcela podřídil a nekritizoval ani učení, které ještě nezná, ani osobnost učitele, neboť zde jde pouze o povrchní stránku, která s vlastním učením nemusí mít nic společného. Alespoň částečná shoda by ale měla být patrná již od začátku.

Vedle toho existuje skupina lidí, kteří se nepídí po podrobnostech. Jde jim spíš pouze o celkovou směrnici, kterou si později potřebnými detaily doplní v praxi sami. Vědí, že čím podrobnější jsou návody, tím více v sobě nesou osobitost autora, zatímco pokyny všeobecné jsou jich víceméně prosty.
Málokterý učitel dnes přináší učení zcela nové a převratné. Spíš jsou to učení buď stará s obměnou v některých detailech, které si to vzhledem k přibývajícímu všeobecnému vzdělání zaslouží, nebo se jedná o rozmělňování věcí již známých, které ale pro stručnost původního podání by nemusely být správně pochopeny.

Otázka nalezení učitele je pro každého žáka velice důležitá. Důvěryhodných je pomálu, a k těm, kteří se podbízejí, je nutno přistupovat velice opatrně. Samozřejmě je tu ještě rozsáhlá literatura. Zde stojí za připomenutí tvrzení, občas používané ve východních příbězích: v Indii prý žije druh labutě (hamsa), která dokáže ze směsi vody a mléka oddělit ve svém zobáku právě jen to mléko a vodu nechá odtéci. Podobně by měl postupovat náruživý čtenář záplavy současné duchovní literatury. Tu a tam se v ní něco užitečného najde – ale té vody kolem!

Je pozoruhodné, jak se k otázce učitele a jeho potřebnosti na duchovní cestě staví jednotlivé spirituální směry. Spektrum je poměrně široké.

Kristus nevytýčil žádnou jmenovitou hierarchii. Mezi svými učedníky-apoštoly, které rozesílal do světa, ustanovil za jakéhosi vedoucího Petra, ale to bylo tak všechno. Posloupnost odpovědných činitelů s neomylnou hlavou v čele vytvořila teprve později církev z ryze praktických důvodů. Kristus ale zavčas upozornil, že svého Otce má každý v nebi, a on sám bude nablízku tomu, kdo o to kdykoli požádá.
Takže zatouží-li zbožný křesťan po učiteli, může se buď obrátit přímo k „sladkému učení Pána našeho Ježíše Krista“, nebo – má-li na mysli živou osobu – má možnost zajít k libovolnému faráři, který se určitě dá někde v jeho blízkosti najít. Zatímco na Krista se může spolehnout ve všech ohledech, kněze je lépe si předem prověřit, např. vyslechnutím jeho běžného kázání při mši.

Jóga je v otázce osobního učitele tolerantnější. Výhoda praktické výuky s vnějším dohledem se sice upřednostňuje, ale vedle toho existuje dost návodů, které tento požadavek snadno obcházejí a podávají přímé poukazy na cestu (Pataňdžaliho Jógasútra, Bhagavadgíta, ale i jiné -gíty). Podle nich může postupovat každý samostatně.

Buddhismus je v tomto směru nejpřísnější. Přítomnost živého učitele v lidském těle je vyžadována naprosto nekompromisně. Takový požadavek je v našich podmínkách uskutečnitelný asi stejně jako doporučovat buddhistickým mnichům, aby při cestování mezi svými horskými kláštery jezdili metrem, neboť je to rychlé, pohodlné a bezpečné. I v nejduchovnějších požadavcích je dobré se držet při zemi.
Požadavek učitele vyplývá z náplně jednotlivých učení.

Kristovo učení je zaměřeno na lásku, milosrdenství, soucit a odpuštění. Nezabývá se studiem myšlenkových pochodů, které k takovému postoji vedou nebo z něj vycházejí. Předpoklady k němu nachází v každém člověku a nemá tedy důvod, proč by je mělo někde pracně vyhledávat a následně rozvíjet.

Každý je odpovědný za své kroky a vlastní cestu si musí najít a udržovat sám. Pro zjevnější přestupky zavedla pozdější církev zpověď, ale ta není povinná. Podstupují ji patrně většinou ti, kdož se ani moc z čeho zpovídat nemají. Spíš jenom formálně proto, aby mohli jít s čistým svědomím k přijímání.

Teprve křesťanská mystika obrátila svou pozornost k vnitřním myšlenkovým pochodům. Tím se odklonila od původního čistého záměru žít v souladu s předpokládanými božími požadavky, a začala se spíš zajímat o to, jak zpracovat mysl, aby šla přímo k vytčenému cíli. Běžný tzv. život v Bohu odsouvá všechna případná pokušení bez většího zájmu stranou. Pokud je nechá na sebe působit, považuje je za přirozený běh života a celkem snadno se s nimi smiřuje. Mystika jde více do hloubky: hledá příčiny poklesků a obranu proti nim. Čím hlouběji se prodere, tím složitější závislosti nachází a tím také komplikovanější je způsob jejich likvidace. Možná proto Kristus prohlásil: „Blahoslavení chudí duchem – jejich je království nebeské“ (Mat. 5,3).

Jóga věnuje myšlenkovým pochodům mnohem více pozornosti a proto pro takové snažení doporučuje spoluúčast učitele – gurua, tj. osoby, která podobnou cestou vnitřních bojů a zrání již sama prošla a může tudíž být v lecčems nápomocna. Vždy je výhodné mluvit s někým, kdo „už tam byl“, z toho prostého důvodu, že vlastně nevíme, co všechno nás „tam“ může čekat. O mnohých jemnostech a záludech se ani nikde nedočteme.

Jóga nejen že si uvědomuje, že veškerá činnost počíná v mysli (PJ I, 2: „Jóga je zastavení změn mysli“), ale současně jí vyslovuje nedůvěru, a snaží se odhalit, zda nás neklame, a pakli, tedy do jaké míry. Pataňdžaliho Jógasútra (později nazvaná rádžajóga) a džňánajóga (cesta rozjímání) tento aspekt rozebírají velice pečlivě. Další typy jógy se věnují jiným, ovšem neméně důležitým aspektům.

Přesto, že jóga postrádá organizaci, jakou lze nalézt v církvi, vznikl v jejím rámci okruh svámiů, tj. lidí, kteří dosáhli určité duchovní úrovně. Ta jim dovoluje vykonávat některé mimořádné činnosti a také jim umožňuje vyučovat. Zájemce o studium jógy se tedy může buď vzdělávat na vlastní pěst, nebo se uchýlí pod ochranná křídla některého učitele, ve kterém se mu zalíbí. Buď přímo v jeho fyzické přítomnosti, neboť takoví učitelé zakládají různé ášramy nebo podobná zařízení, která pravidelně objíždějí, nebo z jejich spisů, které také bývají dost často hojné.

Nejpřísnější je v otázce nutnosti osobního učitele buddhismus. Vznikl na základě učení Buddhy (což je titul „probuzený“, nikoli jméno. To zní Gautama). Od smrti zakladatele se rozšířil do mnoha okolních zemí, následkem čehož doznal i značných změn. Jednak vnitřně, kdy vznikly jednotlivé školy, preferující různé aspekty myš-
lenkového přístupu, jednak po stránce vnější, neboť každý další národ si jej přizpůsobil podle svého chápání a naturelu.

Jelikož byl Buddha osobností historickou, tj. doložený věrohodnými prameny, jsou známi jak všichni jeho následovníci, tak i jednotlivé větve učení, ve kterých byli sdruženi.

Laicky a na vlastní pěst může studovat buddhismus kdokoli, stejně jako lze vstoupit i do kláštera a setrvat v něm libovolně mnoho let, třeba až do smrti. Úspěchu se ale dobral pouze ten, kdo dosáhl jistého osvícení nebo prozření, tj. že prokázal určitý specifický druh nazírání. V takovém případě může „obdržet dharmu“ (tj. učení) a stát se mistrem. Dharmu mu může předat zase jenom ten, kdo ji získal od svého předcházejícího mistra – proto je zde přítomnost osobního učitele nutná.

Autor: František Benda, Foto: Internet