Důchodce a duchovní život – Hmotný svět

Autor článku: František Benda Tak často používané dělení na tělo a mysl je nedostačující. Tělesná kategorie vyhovuje pouze do té míry, pokud je tělo zdravé. V případě nemoci se snadno dostaneme na jinou rovinu, která přináší do mysli nové poznatky.

Život se zdá chaotický proto, že už od jeho začátku každý volí to, co je pro něj příjemné nebo sebezáchovné. Po nabytí životní moudrosti zjišťuje, že takové pouze černobílé jednání není prozřetelné. Je nutno přijmout i to, se se zdá nepříjemné, nebo si dokonce příjemné částečně odpírat. Odpírání (disciplína) vede jednak k většímu vychutnávání zbývajících požitků, jednak ochraňuje proti pýše a zneužívání daných možností. Také se zjišťuje, že se vyplatí brát ohled na druhé lidi a na prostředí, kterým se není možno vyhnout. Jejich neúspěch může mít dopad i na nás. Snadněji to vede ke smíření se situací a k případné uvědomělé prevenci.

„Nemůžeme ovládnout to, co nás čeká, ale jsme schopni při všem tom zachovat důstojný postoj“, praví stará osvědčená moudrost. Ale teprve životní krize nás mohou někdy přesvědčit, že bychom měli přehodnotit svá měřítka a své postoje. Ale i tak je velmi obtížné se jimi řídit a případně změnit, byť částečně, svůj dosavadní život.

Jen ojedinělým duchům se podařilo prorazit tuto nevědomost a ukázat na jiné možné přístupy. To může jednak přivést k osvobození, jednak potrhnout potřebu vzdát se některých svých ustálených představ.

Jakákoliv dvojnost přináší neřešitelné problémy. Pro běžného člověka je třetí možnost, jak ji nabízejí některé východní směry, nepřijatelná. To je důvod, proč tak mnozí odcházejí do ústraní – ne ze strachu před hříchem, nýbrž proto, aby co nejvíce omezili vazbu na světské prostředí, které považují za svazující. „S čím kdo zachází, tím také schází.“ Dobří jsou obětí své laskavosti a ohleduplnosti (demokracie a humanita), zlí doplácejí později na svou zlobu (spirála zániku). V mýtické válce andělů zvítězilo dobro; zlo ale nebylo zničeno, pouze potlačeno. Kdykoli může znovu ožít. Jediná cesta – vzdát se všeho – je ovšem stále nepopulární.

Při jakémkoliv nepříjemném zážitku se zdá, že v úvahu přichází pouze trojí cesta: pomstít se (což je ale cesta do pekla, neboť zlo plodí opět zlo), spravedlivě potrestat (to ale není vždy právě snadné), nebo poděkovat za naplnění vlastní karmy a odpustit (avšak to bývá naopak považováno za cestu do nebe). Cestu odpuštění si ovšem může dovolit pouze jedinec, nikoli státník. Malému člověku nezbývá než pouze přihlížet, neboť zpravidla nemá možnost nějak zasáhnout. Státník zas musí brát v potaz řadu vazeb, které běžnému občanovi unikají.

Zlo se projevovalo odjakživa (už např. Kain). Škodí v dosahu možností – začínalo se patrně pomocí kyjů, oštěpů a luků. Moderní doba využívá psychologie a nové techniky, ale podstata je vždy stejná – protivit se životu. Historie bohužel ukazuje, že i velké a poměrně vyspělé kultury dost často podlehly primitivním nájezdníkům.

Technika, která nás neustále obklopuje, nám ale mimo jiné umožnila uspořádat si život víceméně podle svých představ. Zároveň nás tím nutí přijímat některé mechanismy, bez kterých bychom v současném prostředí neobstáli. Tak nás sice pomalu, ale jistě pohlcuje. Filosofie a náboženství vždy hledaly, a stále ještě hledají, v daných možnostech vytvořit optimální a životaschopný pohled. Že by se jim to nějak zvlášť dařilo, se zatím říci nedá.

Vesmír je sice zdánlivě chaotický, ale tím, že obsahuje nejrůznější možnosti, se také může nabídnout jako model. Měl by spojovat praktickou stránku života i duchovní ambice, které jsou tušeny na všech úrovních místa i času.

Rozšiřování potřeb a požitků nevede kupodivu ke štěstí, ale chudoba také ne, i když k němu má blíž. Starosti o stále se rozšiřující majetek a požitky brání niternému pochodu k přerodu.

Péče o majetek a požitky připomínají logickou hádanku: jak daleko se jde do lesa? Jen do jeho polovičky, zní odpověď; pak se jde zase z lesa ven. Vše má svou mez, která se nemá překročit. Cesta se pak nabízí nikoli v tom, co se má ještě přidat, ale naopak co ubrat.

Kristus, Buddha i Mohamed (a jiní) hledali přechodný článek mezi hmotnou a duchovní stránkou života. Neznamená to, že by ne-existovaly i jiné cesty, ale tyto se zdají být základní. Orientovat se v nich je značně obtížné. Na začátku cesty se člověk natahuje ze země po nebeském ovoci, na jejím konci pak sídlí v duchovních výšinách a občas je nucen seběhnout dolů na zem. Žít v obou světech současně zřejmě nelze, i když se o to mnozí pokoušejí. Proto je tolik návodů.

Autor: František Benda, Foto: Internet