Autor článku: František Benda Čím víc je člověk poután k zajímavostem tohoto světa, tím víc informací o něm získává, a tím se také víc vzdaluje od jeho duchovního základu. Ideálem samozřejmě není návrat k pravěkému primitivismu, nýbrž jednoduché, racionální myšlení, nezatížené ani fantastickými představami, ani zaběhnutými vzory. Nejde o to vzdát se cenných informací, ale nebýt jimi poután. Nenechat se jimi pohltit a ovládnout.

Hmotné vazby na svět příliš poutají, než aby se člověk od nich snadno osvobodil. Zatěžují myšlení svou zdánlivou nezbytností. Myšlení ve snaze po jednoduchosti vykrystalizovalo do pojmů, které ztratily cit pro detail.

Setřást ze sebe podobné zafixované představy učí relaxace s následujícím soustředěním mysli tím, že se snaží přivést myšlenky k samému základu, tj. k nemyšlení. To ovšem předpokládá omezení rozsahu dosavadního myšlení, k čemuž pak vede jediná cesta: vzdávání se upřílišněných nároků ve známé trojí oblasti vazeb: tělesných požitků, hmotného zabezpečení a sebeuplatnění. Takto přímo to ale nelze ani kázat, ani požadovat. Proto vznikla vysvětlující podobenství, snadno pochopitelná i té nejprimitivnější mysli. Například to, že „nevejde boháč do království nebeského“ znamená, že by nikdo neměl úzkostlivě lpět na svém majetku, čímž osvobodí své myšlení od neustálé starosti o jeho pečování, takže jeho mysl bude potom klidnější a snadněji se soustředí na vnitřní ticho nebo prázdnotu. Takto lze u leckterých tzv. mouder odhalit jejich podstatu, i když podrobným rozkladem by ztratila své literární kouzlo.

Na první pohled se ale nezdá, že by lidé disciplinovaní žili viditelně šťastněji. Duchovní štěstí se navenek snadno neprojevuje. I oni procházejí běžnými lidskými starostmi, ale dokáží se s nimi snadněji vnitřně vyrovnat. Kdežto ti nedisciplinovaní se snaží marně rozmnožit své rozkoše, čímž si pouze zajistí mnohé další obtíže.

Ověřeným problémem je, že jakýkoliv způsob života, rozkošnický, umírněný nebo dokonce i svatý, se po jisté době přežije. Nejdříve dojde ke zvyku, který začne postupně nudit. Proto je dobré se občas zastavit a zeptat se sami sebe co vůbec chceme a co ve skutečnosti dostáváme. V případě bezradnosti není od věci nechat si poradit, ale být ostražitý. Vůdce se může snadno projevit jako svůdce. V oblastech učení pomáhají rituály, ale jsou zhoubou v intimních vztazích.

Dost dlouho trvá, než člověk trochu zmoudří natolik, aby byl schopen nějaké cílevědomé práce. Závěr života je zase poznamenán postupující ochablostí. Mezi těmito víceméně neplodnými etapami ale přece jen zůstává dost prostoru k uvědomělé plodné činnosti. Této aktivní části života je nutno využít. Na světské radovánky je možná dostatečně dlouhá, aby se toho stihlo co nejvíce, na duchovní cestu však velmi krátká. Ne každý si ale troufá jít touto cestou sám. Mnozí proto raději hledají dobrého Pastýře, který by je od začátku vedl a v závěru spasil. Samostatnost je obtížná.

Nejvyšší poznání je často spojováno s poustevnickým nebo tuláckým způsobem života, což je pro současného člověka běžně nepřijatelné. Je pak ale paradoxní, že mnoho životních duchovních pravd můžeme získat jak od lidí asketického způsobu života, tak i od těch, kteří života tzv. plně užívali. Moudrost tedy zřejmě není ve způsobu života, jako spíš v hlubokosti prožívání a zpracovávání přicházejících událostí. Neboť ne vše, s čím se setkáváme, jsme si zvolili; do lecčehos jsme byli vmanipulováni, ať již svou neznalostí, naivitou, hloupostí nebo prostě nešťastnou souhrou událostí.
Rozhodující jsou postoje.

Autor: František Benda, Foto: Internet

Vaše komentáře