Důchodce a duchovní život – Vazby

Autor článku: František Benda Duchovní, etické, filosofické a konec konců i ekologické důvody vedou k názorům, že člověk by měl omezit své nároky na cokoliv, vzdát se co nejvíce věcí a požadavků, a vůbec se snažil žít ve všem co nejjednodušeji.

Řada lidí s tím souhlasí, dokonce po něčem podobném občas i podvědomě zatouží, a tu a tam do svého života i zařadí jakési náznaky takového života jakoby „na zkoušku“. Někdy se jedná o dovolenou v prostředí víceméně primitivním, odlišujícím se od jejich běžného standardu, někdy se koketuje pouze s částečným vyloučením něčeho jinak pravidelně navyklého i během normálního běhu života v běžném prostředí. Takové snahy ale nejsou v žádném případě přáním převážné většiny lidstva. Jsou omezeny na ty, kterým se jinak vede docela dobře, ale ani zde se v žádném případě nejedená o většinu.

Částečně omezený způsob života se dá celkem snadno vydržet, neboť se ví, že je pouze dočasný, že dříve či později skončí. I když se v něm někdy cítíme dokonce celkem dobře, postupně – a někdy i skokem – si nás jednou staré zvyky najdou a vtáhnou zpět do oněch navyklých závislostí a vazeb.

Dost často se do svých navyklých poměrů, na které tak rádi občas naříkáme, vracíme i s pocitem ulehčení. I když už předem víme, co všechno a jak nás tam bude znovu trápit, jsou to přece jen starosti, které vyplynuly z našeho dosavadního způsobu života, na které jsme zvyklí, někdy dokonce natolik, že by nám – nebýt jich – možná i něco trochu chybělo. Zcela bezstarostný život není právě nejideálnějším řešením.

Věc má právě i tuto druhou stránku. Jsme už natolik zvyklí být neustále myšlenkově i tělesně zaměstnáni, že nepřítomnost nepře-tržitého kolotání v nás budí téměř hrůzu. Tím se kruh uzavírá. Bez činností žít nelze, a všechny je beze zbytku odhodit s dobrým svědomím rovněž nelze. A tak se každý z nás (nebo alespoň většina) potýká, či spíše potácí mezi spoustou navzájem zpravidla zcela nesourodých povinností, se kterými v podstatě hrajeme nikdy nekončící simultánní partii. Tu něco, tam něco, pak ještě cosi někde jinde, a pak znovu dokola. Občas některá partie skončí, ale místo ní okamžitě naskočí jiná, či spíše dvě. Nastaví své figurky – a my jsme zase v jednom kole.

A tomu pak hrdě říkáme naplněný život. Na zdraví!

Autor: František Benda, Foto: Internet