Můj bráška a spáleniště

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Byla krásná podzimní neděle a já šla od zastávky autobusu u zálabského kostela. U rozkopané křižovatky jsem se zastavila a hledala jsem nejkratší a zároveň nejbezpečnější cestu na druhou stranu, k našemu dvanáctiposchoďovému domu.
Rozkopanou silnicí se proti mně, s manželkou a se synem, „brodil“ Ondřej Vejsada, mladý muž, kolíňák, kterého znám odmalička, a ze kterého se stal, kromě jiného, výborný zpěvák a spisovatel, a když jsme se pozdravili, zanotoval písničku.
„Přes spáleniště, přes krvavé řeky…“ Okamžitě jsem s radostí navázala
„… jdou naše pluky neochvějně dál!“ Jeho žena se na nás překvapeně podívala a my se rozesmáli.
„Tohle z nás nedostanou,“ řekl Ondřej a já souhlasila.
„To tedy ne!“
Proč taky, pomyslela jsem si, když jsem opatrně přecházela „přes spáleniště“. Paměť je dobrá věc. Nedovedu si představit, že bych ji ztratila. To musí být strašné, nic si nepamatovat!
Miluju chvíle, kdy se potopím do vzpomínek, nechám je před sebou běžet jako film a je mi úplně jedno, jestli je barevný, černobílý, němý, širokoúhlý…
Často „jdu“ do svého kina večer, když nemůžu usnout, nebo ve vlaku, když se vracím ze zkoušky a jsem unavená a nechce se mi dělat korektury ani číst noviny, nebo když se vracím ze Žlebů od maminky, která mi pokaždé předá nějaký neznámý, nesestříhaný film z doby, kterou jsem nezažila, nebo na kterou jsem už zapomněla.
Když jsem se bez úrazu dostala na druhou stranu křižovatky, promítla jsem si film, ve kterém se můj mladší bratr František, narozený v roce 1957, houpe v kuchyni v dřevěných kohoutech a zpívá si stejnou písničku, na kterou jsme si před chvíli vzpomněli s Ondřejem.
„Přes spáleniště, přes krvavé řeky, jdou naše pluky neochvějně dál…“
Pořád dokola. Babička se zlobí, že ji už z něj třeští hlava, ale on si nedá říct. Co měl také zpívat, když z rádia nic jiného neslyšel? Viděla jsem ho před sebou, malého, krásného chlapečka, jak se houpe a zpívá a najednou střih – koukala jsem na jiný film.
Bylo mu třiatřicet, když se dozvěděl, že Olince, jeho manželce, dávají doktoři pět měsíců života. V té době bylo jeho dvěma synům, devět a sedm let.
Přišel tehdy brzy ráno za mnou domů. Řekl mi to a pak jsme seděli a brečeli. A věděli jsme, že budeme muset vstát a jít dál.
Můj malý bratříček musel udělat hodně kroků životem a byl na té cestě sám. Naše maminka mu sice pomáhala, ale přesto byl na výchovu svých synů, Erika a Jakuba, sám.
Bez ženy.
A i když jsem mu mockrát řekla, jak strašně si ho za to vážím, protože ne každý chlap by to zvládl, říkám mu to ještě jednou takhle a zdravím všechny tři moje chlapy do Kutné Hory (www.kutnahora.cz).

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12