… podívejte se na jejich vily

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Vzbuzování a podněcování závisti a úzkosti (v článcích některých časopisů) z nedostatku v době, kdy mnoho lidí přichází o práci, o peníze vlivem exekucí a o dobré jméno či procházejí bankrotem, je nalévání jedu nespokojenosti v širším měřítku, než v soukromí jednotlivců.

Komu to slouží?
V době nouze i pohled na vilu a park kolem domu, který vlastní člověk, který ublížil, uškodil, nebo toho není prostě v očích lidí hoden (zřejmě si na to nevydělal, ale peníze nějak získal a snadněji, než ostatní) může velmi komplikovat pohled lidí na řešení vlastních problémů a pokoušet je o myšlence – když může on, proč bych nemohl já, o co jsem horší a co on lepší?

Lidé v tísni a lidé v nadbytku

Většina lidí bydlí v nájmu nebo v bytech v osobním vlastnictví a mnozí mají hodně starostí, aby si udrželi střechu nad hlavou. Jsou mezi nimi senioři, kteří se mají na stará kolena co ohánět a zřejmě jim nesvítá na lepší zítřky, zvláště pokud nejsou na tom zdravotně nejlépe a nemohou ani očekávat pomoc od svých nejbližších, protože mohou být nezaměstnaní, nebo též mají problémy se zdravím či jejich platy jim stačí jen tak tak, aby uživili vlastní rodiny. Pohled na takové poměry je tristní, zvláště, když jsou mezi nimi lidé kteří se dostali do dluhů, které jen těžko splácí, a to i vlivem mnoha příčin, které nezavinili. A ještě nedávno neměli tušení, že se do takové situace dostanou, leč nyní tísněni exekucemi a nejistotou, upadají nejen do nejistoty, ale také do zoufalství.

Tady a teď

I chytrá řešení, jak vyvést lidi z nezaměstnanosti jsou ve svém výsledku na dlouhý čas, tito lidé potřebují naději a oporu tady a teď. A já mám hlubokou úctu k těm, kteří mají sílu své problémy každý den řešit tak, aby se vyvlékli z tenat potíží bez toho, aby použili násilí nebo se uchýlili k trestnímu jednání. A tak se dívají v tisku na lidi, kteří se nějak dostali k majetku, podle všeho, jak si myslí, nepoctivě, ale mají ho, jsou za vodou, jsou zabezpečení, mají i zabezpečené rodiny apod. apod., ale co já a proč nejsem na jejich místě – no, jsou to prostě „šmejdi“, kteří mi sáhli do mé peněženky, na mé úspory, sebrali mým dětem šanci na lepší život. Jenomže to není v mnoha případech zlá závist, ale pocit nespravedlnosti, nesmyslnosti té nespravedlnosti, pocit, že se někdo za poctivost nebo nemožnost si sáhnout na bohatství vysmívá, což se posouvá do úplně jiné kategorie smýšlení k tom, co je dobře a co je špatně. Špatně je, že některé profese jsou upřednostňovány a bohatě honorovány, podporovány víc než je práce učitelů na všech úrovních, úředníků, kteří zajišťují chod státní správy a jsou v nejistotě, kdy zase dojde k nějakým změnám, které mohou mít za následek propuštění několik málo let před důchodem, dělníků, začínajících absolventů vysokých škol, kteří se většinou potácejí s nízkými platy v otázce, zda si mohou založit rodinu a zda si vzít úvěr a zda ho budou moci splácet, nebo se zruinují na dlouhou dobu. To je obraz, který je velmi tristní a nikoho neutěší honba na tzv. boháče a korupčníky, protože sice je dáno spravedlnosti za dost, ale stav lidí to jaksi nezmění.

Ztráta důvodu hledat mravní způsob jednání

Leč, dlouhodobě trvající krize společenská i hmotná mnohým zase ubírá smysl pro altruismus, soucit, touhu po pomoci druhému, obezřetnost v jednání s lidmi a spíše je vede k polemice mezi mravností a odplatou, která je i třeba symbolická, ale v jistou chvíli působí zadostiučinění – ať se teď trápí on. Paradoxem je, že každý dříve nebo později se potká s odrazem takového přemýšlení ve svém životě. Morálka osobní a společenská není jen jakási forma chování, která dělá z některých lidí slušné a z některých zase neslušné lidi. Je to postoj k životním otázkám a problémům, který je stále narušován špatnými příklady a pokušeními obětovat raději pověst slušného člověka a uživit rodinu, než neochvějně stát za svým mravním přesvědčením a dívat se na pomalý úpadek vlastního života i rodiny. A podle mého názoru, pokud se rozhodujeme, za co vlastně bojovat, pak bych odpověděla: za sebe v celé hlubokosti vlastního bytí. Nepřijmout chudobu, nedostatek, pocit nespravedlnosti jako svůj úděl. Takový úděl neexistuje, je člověku vnucen. Ztráta vlastní důstojnosti a přitakání příležitosti si vydělat (a na všechno se zapomene, bude líp, vždyť je to na krátký čas), člověka poznamená. A tím narážím na jeden článek, který byl o tom, že si studentky vydělávají na studia prostitucí. Anebo že mnozí lstivě nabízejí možnosti lidem dosáhnout finančních prostředků s cílem je okrást a uvrhnout je do ještě zoufalejšího stavu. Když člověk o tom přemýšlí, nemůže si nepoložit otázku, kam jsme se to dostali? Může za to vláda? Může za to církev, která má nabýt tolik peněz v ateistické zemi a nemůže vyvážit svými možnými službami tolik neštěstí a ztrát, které lidi postihují teprve krátkou dobu, ale pokračují s velkou intenzitou v beznadějném toku času do budoucnosti? Mohlo to všechno jinak?

Ztráta šance na reformy, pravice v úpadku

Dnes už mnozí lidé nevěří na reformy. Dnes každý vidí, že sociální reforma, v kterou všichni doufali, propadla a nechala za sebou mnoho lidí v bezradnosti. Nikdo se k tomu nezná, ale neustálé řeči o S-kartách zakrývají skutečnost, že lidé, kteří si nemohou pomoci sami k důstojnému životu, zůstávají na dně a za chvílí o ně nikdo ani neškrtne. A další volby v roce 2014 tuto situaci nevyřeší ze dne na den. Politika zaměstnanosti jen neochotně prostupuje různými kraji a na některé se nedostává, protože ani investiční pobídky nezachrání situaci ze dne na den. Z jakých zdrojů bude čerpat nová politická platforma, která slibuje nápravu, co prospěje občanům neurvalý politický zápas, jehož jsme každý den svědky, a který je v diskusích bohatě komentován, když nikdo neinformuje o tom, co lidé chtějí a potřebují slyšet pro svůj život? Pracovní příležitosti jsou závislé na schopnosti firem obstát v soutěžích o veřejné zakázky, ale sám systém veřejných zakázek je dnes ve stavu, který spíš ukazuje na úpadek firem než na jejich možnosti zaměstnat dělníky i úřednický personál na delší dobu. A lidé na pravicovém spektru naší politické scény se propadají, i když, právě v jejich programu je prosperita, demokracie a osobní růst prioritami.

Závěr

Myslím si, že bychom se neměli dále přednostně zabývat okrajovými, a pro každého jedince naprosto bezvýznamnými záležitostmi, a neustále omílat – za to může Kalousek, Klaus, Havel, nepoctiví úředníci, korupce, nepoctiví a chamtiví politici, ale hledat cesty, jak donutit lidi, kteří rozhodují ve věcech veřejných, aby neměli k nepoctivosti v širokém měřítku příležitost. Zatímco mnozí mají krátkodobý mandát, lidé mají ten svůj „mandát“ na celý život. Zatímco politici a jiní, kteří rozhodují o řízení a vedení chodu státu, rozhodují v určitém úseku svého života, lidé se musí rozhodovat každý den a po celé roky o tom jak zachránit nebo zvýšit svůj standard. Možná, že by bylo východisko v pojetí „politik“, „občan“, „elita“, „druh činnosti a odměna za její výkon“, propastné rozdíly mezi honorováním určitých činností (není advokát jako advokát“ a důsledná kontrola ve státní správě, jakož i spravedlivé posuzování špatných výsledků a důsledků v podobě dopadu na zhoršení situace lidí i hospodaření. A to není cesta k totalitě, jak by si někteří mysleli, ale k pořádku, kterého je nám zapotřebí. Kriminalizace je až druhý následek nepořádku, který je třeba razantně odstraňovat na všech úrovních. Doufejme, že nový občanský zákoník, který mnohým lidem zamotá těžce hlavu, bude inspirací pro změny v postojích k životu, práci, výkonům v různých oborech a chování v mezilidských vztazích i ve funkcích, které lidé na sebe berou dobrovolně a měli by splňovat jediný požadavek – poctivost v jejich výkonu. Závist, abych navázala na původní myšlenku má mnoho tváří, ale také někdy špatný výklad – je mnoho případů, kdy lidé se dívají na lepší druhých lidí s lítostí a zoufalstvím po té, co ztratili, třeba bez vlastního přičinění, šance a vědí, že druhou nedostanou. A to je horší, než závist sama o sobě. Každý člověk je jedinečný, leč o jeho bytí a nebytí mohou rozhodovat i ti, kteří nemusí mít skrupule – takových životů lituji nejvíce.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet