Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková PSAL SE ROK 863. A okomentoval ho Antoine de Saint Exupéry ve své Citadele slovy, že „vždycky jsem dělal rozdíl mezi důležitým a nutným. Je jistě nutné, aby se člověk nasytil, protože nedostává-li se mu jídla, přestává být člověkem a klást si otázky.

Ale důležitější je láska, smysl života a povědomí Boha. Nezajímá mne onen druh člověka, který zakládá na sádlo. Neptám se, zda člověk bude či nebude šťastný a usazený v pohodlí a blahobytu. Ptám se především, jaký z toho štěstí, bezpečí a blahobytu vznikne člověk. … Mám rád, když člověk ze sebe vydává světlo. Nezajímá mne tlouštka svíce. Měřím její hodnotu jen plamenem“.

S tou myšlenkou přicházeli na Moravu, pak do Čech a sousedních končin dva věrozvěstové, svatí Cyril a Metoděj. Díváme-li se po 1150 letech zpět, nacházíme dva velikány, jejichž cenu a význam netvoří ani jejich svatost, ani oslava výročí, ale velikost myšlenky. Vytvoření národa. Neboť lidé již předtím odlévali kov, vytvářeli šperky, dokonce
postavili několik kostelíků. Potkali občas kněze z Bavor, Itálie či Řecka, i irskoskotské misionáře, ale dál stavěli své modly, tvořili kmeny a jejich uskupení, jimž by vévodil nejspíše, jako v Sámově říši, chán. Žili bez zákona, byli negramotní, netvořili literární díla, a neznali ani litery písma, nečetli tedy knihy Starého a Nového zákona. Netvořili do této chvíle stát znalý mravů, kultury a vzdělání. Vytvoření národa je totiž těžký úkol, neboť nejde jen o soustavu lidských vztahů, ale i o jednotu myšlení, řeči a duchovní jednání směřující k určitému cíli.

Když apoštolové neuposlechli Krista, žádajícího, aby se všichni rozešli do celého světa a hlásali evangelium, byl to apoštol Pavel, který překročil Bospor a vydal se s radostnou zvěstí mezi pohany. Tedy mezi nás, v čase, kdy se Ježíšovi učedníci scházeli v Jeruzalémě a dohadovali se, je-li duchovně správné křtít pohany, zejména ve světě a obcích židovských. Napsal, že před tváří Boží není ani Žid, ani Řek, ani služebník (čili otrok). Všichni jsou jedno v Kristu a všechno poznání světské je postaveno pod soudný znak křesťanova svědomí. Převzal na své misii výzvu starověkého Archimeda a jeho žádost: „Dej mi, kde bych stanul a pohnu zemí.“

Tyto výzvy a duchovní poklady, litery, staroslověnský jazyk a Písmo vytvořili a přinesli sebou právě tito jmenovaní svatí mužové, Cyril (vlastně Konstantin) s Metodějem, kteří by se jinak vytratili v hromadě desetitisů postav, o jejichž svatosti a významu se často vedou spory. Bez jejich účasti bychom zkrátka byli sami nejspíše předmětem sporů a válek, sdíleli bychom osud Lužických Srbů a mnohých kmenů, které se rozplynuly v dějinách, a zanikaly ve střepinách hrnců a kovových nástrojů, do nichž náhodou narazí krumpáč zedníků 21. století.

Naše dvojice přitom nepobyla v našich končinách dlouho. Přišla na Moravu roku 863 a pobyla do smrti svatého Metoděje roku 885, tedy všeho všudy 22 let. A my, po více než tisíci letech můžeme měřit dílo, které po sobě zanechali. Jak říká literární vladař svému synovi v Exupéryho Citadele, „když přijdeš po pár staletích a budeš hledat brázdu, kterou po sobě zanechali, najdeš ji v básních, v kamenných sochách, v pravidlech poznání a v chrámech, dosud se vynořujících z písku. Užitkové bude setřeno a ztraceno. A pochopíš, že to, čemu říkali prospěch či touha po štěstí, bylo jen ubohým odleskem velké věci.“

A jinde čteme, že „když tvoříte strom, pak každý závisí na všech a všichni závisí na jednom každém. A pláčete, když jeden odejde. Když jste podřízeni určitému obrazu, vládne mezi vámi hierarchie. A ukáže se, jaký význam máte jeden pro druhého. Neboť kde není hierarchie, tam není ani bratrů. A tam, kde existovala určitá závislost, tam jsem vždycky slýchal slovo ´bratrˇ“. No a Konstantin s Metodějem byli bratři v pravém smyslu toho slova, a byli propojeni hlubokou hierarchií.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková