Děti jako cibule

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Když byly moje děti maličké, byly většinou spokojené. Snažila jsem se totiž o to, aby nebyly nespokojené. Bylo to jednoduché. Stačilo hlídat, jestli jim není zima, teplo, nemají hlad či žízeň a nepotřebují vyměnit plenky. Myslím, že je v té době nic jiného nezajímalo.

Později, když už si byly schopné říct, co chtějí, jsem mohla svou předvídavost v těchto základních bodech utlumit a více se věnovat jejich duši. I tady jsem slavila úspěchy. Cesta k nim byla poměrně jednoduchá – uvedu jeden příklad za všechny.

Když jim byly dva – tři roky, přišly do batolecí puberty. Tehdy mě dokázaly vytočit do takové míry, že bych je zabila (maminky ví, jak to myslím). A víte, co jsem v takové chvíli udělala?

Nadechla jsem se, usmála se a vztekající se dítě, které řvalo už tak dlouho, že dávno zapomnělo, proč vlastně řve, jsem vzala do náruče a přitiskla pevně k sobě. A přitom jsem mluvila a líbala ho a hladila, a smála se, a netrvalo ani půl minuty a vztekloun se proměnil v mého krásného blonďatého chlapečka nebo v moji okatou holčičku.

Protože recept je jednoduchý, trpím, když vidím maminku, jak vleče řvoucí dítě za ruku tak, že mu ji málem utrhne, jak vztekle ječí na dítě, které se loudá pár metrů za ní, aby si pospíšilo, a ono jde ještě pomaleji, a přitom by stačilo se na chvíli zastavit, nadechnout se, usmát se a vzít svoje dítě do náruče a pevně ho k sobě přitisknout.

Aby vědělo, že jeho maminka o něm ví a má ho ráda, i když zrovna teď nemá náladu, protože tatínek přinesl malou výplatu…

A ještě někdy trpím. Když vidím nabalená mimina v kočárcích. V zimě vypadají jako cibule. Triko, svetr, silnější svetr, bundička, fusak, přes fusak deka, čepice vražená do očí, rukavice, které jsou na malých pacinkách jako plácačky, kočár upnutý a v něm spí napůl udušené dítě – cibule. Nebo řve, protože se mu v sauně nelíbí.

Takové kočárky většinou veze maminka s bundičkou do pasu a v minisukni a já si pokaždé říkám, sakra, proč ta holka neoblékne svoje dítě podle toho, jak je oblečená ona?!

Děti jako cibule můžete vidět nejenom v zimě! Všimněte si, jak jsou nabalené na jaře!
Šlak mě může trefit, když maminky – i tatínkové, vedou odpoledne z jeslí nebo ze školky svoje děti oblečené tak, jak je tam vedli ráno, když bylo chladno. Zatímco oni během dne svlékli, co se dalo, a do jeslí či školky pro svoje děti přiskotačili v džínách a v tričku, svoji nebohou ratolest navlečou do stejného, teplého oblečení, v jakém ji ráno přivedli.

Pohled na bezmocné chudinky – cibule v kulichách, kozačkách a kožíšcích, které za sebou v odpoledním horku vlečou jejich „vyjarnění“ rodiče, mě ničí.
Asi založím Stranu proti Cibulím.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12