Důchodce a duchovní život – Duchovní svět

Autor článku: František Benda Tušení neznámého světa za světem hmotným se dá vysledovat do nejvzdálenější minulosti. Patrně k němu vedly nevysvětlitelné úkazy jako oheň a různé přírodní pohromy, které byly pokládány za působení jakýchsi nadpřirozených bytostí – bohů.

Pečlivé sledování přírodních zákonitostí v nich postupně odhalilo rozumný řád, který byl ovšem zase připisován nějakému bohu. Takže vznikla předpokládaná potřeba oběti, aby byli patřiční bohové lidskému konání více nakloněni. Ne vždy to ale přinášelo kýžený výsledek.

Bohové podle těchto představ jistě podléhají nějakému řádu. Kdo by poznal jejich jméno, mohl by je zajisté i ovládat. Tak vznikla magie. Bílá – na pomoc, černá – ke škodě. Ale ani toto konání zpravidla nevycházelo. Každý uchazeč o jejich poznání sice zpočátku tvrdí, že chce prospět nebo pomáhat, ale v podstatě mu jde pouze o pozdější vlastní prospěch.

Ale i u nejvyššího Boha se dá předpokládat, že také podléhá nějakému řádu. Znovu tedy vznikla snaha poznat jeho záměry a předem jim vyhovět. To měly zařídit bohoslužby, a to prostřednictvím kněží, kteří se vložili mezi Boha a lid. Byly konány modlitby a přinášeny oběti, a to vše s předpokladem, že Bůh na ně dá a vyslyší prosby všeho druhu. Složité obřady se udržely namnoze dodnes, i když ani ty nebývají vždy úspěšné.

Další snaha o plný duchovní život vedla k úsilí stát se poslušným nástrojem v božích rukách a bez odmluvy vykonávat jeho vůli. Proroci, kteří vystupovali jako karatelé svévolného veřejného života, se považovali za mluvčí Boha, i když také většinou bez valného úspěchu.

Všechny tyto směry mají dodnes své přívržence. Vzývají se patroni (u nás křesťanští), aby zařídili déšť nebo úrodu, zabránili ohni nebo povodni apod. Dodržují se pověry (kočka přes cestu, číslo 13, zaříkávání, vyhánění duchů). Konají se mše za zemřelé a modlitby za potřebné. Misionáři se dávají do služeb božích na nejožehavějších místech světa. Ti všichni se snaží – na vlastní pěst – proniknout za hranice všedního světa. Mnozí jsou ochotni obětovat vše, dokonce i svůj vlastní život. Totéž ale nacházíme i u jiných nadšenců (sportovci, vynálezci, vědci, umělci, cestovatelé).

Jak si vybrat? Jedině jóga hledá rovnováhu. Někdo v ní spolehne na autoritu, jiný na vlastní poznání nebo jen na prosté tušení. Vždy se ale jedná o stejnou snahu: poznat zákonitosti toho, co neodvratně přichází, a vytvořit systém, čelící jakémukoliv nárazu, který by komplikoval život.

Pokud lidé věřili na bohy, bylo snadné svést své osudy na jejich vůli nebo zvůli. Vyšší představa boha ukazuje na nutnost sebe-odpovědnosti. Do té se chce ale jen málokomu.

Kristus a Buddha se snažili vytvořit spojnici mezi hmotnem a duchovnem. Kristus radil ke smířlivosti a k lásce k bližnímu, Buddha poukazoval na protikladnost lidského života a všech běžných lidských zájmů, takže nabádal k omezení jednotlivých potřeb. Mezi nimi stojí jóga, která se snaží zpracovat lidskou osobnost tak, abychom dokázali žít v obou světech (tj. materiálním i duchovním), aniž bychom některý z nich příliš zanedbávali. Všechny tři pak hledají modus vivendi (způsob přežití) mezi chaosem hmotných podmínek a nepochopitelností duchovního světa.
K
ristus neváhal prohlásit: „Mé království není z tohoto světa“. I on uznával nutnost opouštění světských zájmů, ale vyjadřoval se pouze v podobenstvích. („Spíš projde velbloud uchem jehly než boháč do království nebeského“).

Buddha propagoval „osvobození všech bytostí“. Tím myslel všeobecné poučení o nebezpečnosti vazeb materiálního života. Buddhisté pak měli jít příkladem.

Křesťanství vyzývá k produchovnění běžného života, buddhismus doporučuje mnišský, nebo alespoň odříkavý stav. Jóga k produchovnění přidává ještě péči o tělo.

Autor: František Benda, Foto: Internet