Duchovnost Čechů v každodenní praxi

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Za stěnou všech možných názorů, kde nechybí vulgarita, zlomyslnost, čistá prostota, potměšilost, láskyplnost a nenávist lze najít duchovní výpověď lidí, kteří se počítají mezi ty, kteří „nevěří“. Není to pohoršlivé, ani směšné.

A ti, kteří stále mluví o „hrozném morálním úpadku“, nehledají za tím vším postoje, které docela syrově vypovídají nejen o pocitech lidí, ať jsou vedeny s jakýmkoliv úmyslem. Třeba takovým úmyslem, aby rozohnili diskusi a dali zelenou věčným rýpalům, poštívačům, posměváčkům, zlomyslníkům, zlostníkům. Ale také těm, kteří chovají naději, víru a lásku v důvěře, že se nakonec všechno spraví. Možná, že je hodně lidí, jejichž křivdy nebyly vypořádány, také hodně těch, kteří křivdy způsobili a snaží se je ospravedlnit poukazováním na různé podobnosti, ale všechno už tady bylo a nic není nového pod sluncem. A v těch výpovědích o stavu duše českého lidu se nejen promítá prorocký duch, ale také jakési latentní projevování jsoucna, které nabízí poznání, co je špatně a co je dobře. A český lid, který přestál takové zkoušky, stále přežívá ve svém duchovním prostředí, které se možná může někomu zdát zatuchlé, maloměšťácké, mravně pochybné či malostní. Zatím nedokáži pojmenovat celé to duchovní pozadí, v němž se národ od sametu pohybuje, ale tvoří se něco nového, co nevoní ani kadidlem, ani sírou …

Češi jsou moderní společnost

Zaujal mne jeden názor, který vzešel ze Slovenska, že Češi jsou moderní společnost. Proběhlo to v souvislosti s problematikou s postoji k církvím a k „restitucím“. Zatímco se téměř celá Evropa už dávno vypořádala s problémy s církevním majetkem, Češi kladou spoustu otázek, hlavně takové, které vedou k úvaze, zda nějaké církve potřebují či nepotřebují, a hned si na ně odpovídají. Sice tu byly pokusy zdůvodnit historicky, že takové duchovní instituce jsou jim na kočku, když v Boha nevěří, a že je nebudou platit ze svých daní a zavzpomínali na historické události, zejména na Bílou horu a Obnovené zřízení zemské, násilnou rekatolizaci a vzdor, který se táhne několik století a vyvrcholilo Masarykovým zvoláním: „Pryč od Říma.“ Ale co když přeci jenom „nahoře“ něco je? Že by zvědavost nebo doufání či obava? Zvláštní je, že úcta ke Svatému Václavu neutichá, že lidé tento krásný hymnus zpívají v různém období a shromažďují se pod jeho sochou na Václaváku (tomu místu říkají „u koně“) propadají sentimentalitě, i když svatý Václav byl katolík jako poleno a nikomu se nepodařilo ho vymazat z českého povědomí. A je ještě mnoho dalších osobností, na které lidé v Česku vzpomínají s úctou a není to jen věcí výchovy předků, ani obrozenecké literatury, která přeci jenom dala hlavní směr českému pojímání duchovnosti a sebepojetí. Škoda, že paměť národa opustila mnoho vynikajících osobností, a to i těch prvorepublikových, které skončily za II. světové války tragickým způsobem i se svými ideály sepsané v objemných svazcích a nyní se na ně v knihovnách snáší prach. Určitě by byly dobrou inspirací pro české myšlení i moderní filozofické studie, které si kladou dost zajímavou otázku, co je „být Čechem“. Ale na takové přemítání není čas, určitě si myslí lidé a bojují na politické úrovni docela nefilozofický, leč výrazný boj, k němuž existuje jasný projekt – nenechat se „odrbat.“ Nikým a za žádných okolností…

Názory lidí a média

Je zajímavé číst blogy na téma současné politiky, která osciluje mezi direktivní EU a brblajícím národem, hledajícím „hnidy“ za každým činem jakéhokoliv ministra či dokonce prezidenta. Mezi těmi dvěma póly se rýsují představy, jak by se měl vyvíjet náš život do budoucna. Málokterý článek v tisku se obejde bez kritiky, hádek, posměchu a kritiky redaktorského prznění češtiny. A pokud existuje někdo, kdo dělá tzv. svodky z těchto názorů, pak si může představu lidí ve své hlavě snadno uspořádat. V čem lidé spatřují svou národní identitu, jak pojímají své dějiny, koho si nejvíc váží a čemu se posmívají, či co zavrhují a od čeho chtějí mít pokoj. Ti, co stále hází bláto na povahu národa, jsou ti nechápající. Lidé samozřejmě uznávají své tradice a hlásí se k nim po svém a nebudou číst žádné objemné svazky, které jim neříkají nic o tom, jak se obrodit, co je nebo není uchopitelné pro jejich současný a budoucí život, protože to chtějí „tady a teď“ a myslím si , že příští volby budou mít překvapivý výsledek. Jen pošetilec si myslí, že lidé nejsou aktivní, že je nic nezajímá a každý hrabe jen pro sebe. A rozhodně to nebude mít žádný politik lehké, na to může „vzít jed“. O to smutněji vypadá například současně vyhlížející kauza MUS. (Je to výsměch nebo hloupost?) Od 1. července nás čeká nové pozdvižení, spuštění Centrální databáze. Již nyní se ukazuje, že budou „zádrhele“, mouchy se budou odstraňovat za pochodu, takže třeba někdo nebude moci dostat občanku nebo řidičák či nějaké povolení, a tak je třeba si koupit nové a výkonné klávesnice, protože nás může čekat obdobný problém, jako Registrem vozidel. A pokud se tak stane, pak lid nenechá na nikom, kdo bude původcem problémů, suchou niť.

Takže, suma sumárum, duchovní život lidí v Čechách se projevuje v každodenní praxi. Není třeba se o něj bát, ale kdo mu může napomoci, aby se ubíral směrem kupředu, je vítán na všech úrovních společenského života a mínění. Pokud lidé v Čechách věří alespoň to, že „tam nahoře je něco“, co je třeba vnímat, pak je to Bůh, který se na nás usmívá a občas si zažertuje, ale jak je vidět, odpouští hříchy a pěstuje českou duši. Jak je vidět, má Čechy rád… jinak by dávno nebyli. A pokud se modlí, pak, jak radil Ježíš, ve skrytu svého příbytku, kde jsou sami, obrácení tváří k tomu, kterého jen tuší, že je. Copak může odmítnout toho, kdo se na něho jen zřídka obrací, ale v tu chvíli v naději, že se jeho tušení potvrdí?

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet