Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková O KŘTU A SVATOSTI. Světec, v našem případě Cyril s Metodějem odpovídá latinskému pojmu „sanktus“, řeckému „hagios“ či hebrejskému „kadeš“. Tedy třem posvátným liturgickým jazykům, k nimž přidali dva věrozvěstové jazyk čtvrtý, staroslověnský, a současně první slovanský jazyk svého druhu.

O písmu a překladech bude ještě řeč – ale pozoruhodné bylo, když se po tisíci letech vrátil do staré cyrilometodějské brázdy historik Josef Pekař. Ten totiž shledal, že na staroslověnštinu a její texty, které přetlumočil před více než tisíci lety svatý Metoděj, ještě v jeho, tedy Pekařových dobách v první půli minulého století slyší 115 milionů věřících, nejspíše a především na Balkáně. Což je počet, který si zaslouží dodnes náš respekt a úctu.

Kdybychom pak chtěli vymezit smysl pojmů, zdobících světce, tedy muže a ženy vyšperkované termíny sanktus, hagios nebo kadeš, měli bychom užít nejspíše adjektiva „posvěcený“. Do tohoto pojmosloví náleží i hrdinství a obětování těchto nositelů vlastní svatosti. Často jde i o naši poklonu a úctu k postavám, které dobrovolně přijaly smrt. Ostatně již citovaný Exupéry nás vybídl: „Nečekej však nic od člověka, jestliže nepracuje pro věčnost, ale jen pro vlastní život.“ „Chci, aby vaše láska byla jako loď s nákladem, která má překlenout propast od jednoho pokolení k druhému… Cítím jak čas tam venku ubíhá naprázdno. Cítím ubíhat čas. Běh času nikdy nemáme takto cítit, čas má zpevňovat a dávat zrát a stárnout. Má zvolna shromažďovat dílo. Zpevňuje však nyní něco co by pocházelo od nás a co přetrvá?“ A právě to jsou slova, která naplnili naši dva světci. Inu „život a smrt jsou sice slova navzájem svárlivá, ale přesto je pravda, že můžeš žít jen z toho, pro co je možné i zemřít.“

Britský spisovatel a myslitel G.K.Chesterton pak postavy hodné naší dvojice charakterizoval slovy: „Světec je lékem, poněvadž je protijedem. Právě proto je světec často mučedníkem; je mylně považován za jed, poněvadž jest protijedem. Obyčejně shledáváme, že navrací světu zdraví tím, že přehání to, co svět zanedbává, což rozhodně nebývá v každém věku totéž. Každá generace však hledá instinktivně svého světce; a on není tím, co lidé chtějí, nýbrž tím, co lidé potřebují.“ Jaký div, když se dočítáme, že Slované, jako Keltové a Germáni či řečtí vrstevníci „všichni se mezi sebou navzájem potírají a nikdo druhého nechce poslouchati.“

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková