Zvláštní svět esemesek

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Jednou pana Fuchse celý den někdo prozváněl. Když to zvedl, neznámý to položil. Bylo mi jasné, že je to nějaké malé zlobidlo, a odvedla jsem jeho pozornost na sebe. Zavolala jsem mu, ale hned jsem to ťopla. To jsem udělala třikrát a zlobidlo mě nezklamalo.
Nechalo číslo pana Fuchse na pokoji a zavolalo na mé číslo. Nezvedla jsem to. Za chvíli přišla esemeska.
„Proč my voláš kdyš to nesvedáš?“
Napsala jsem mu, aby se naučilo pravopis a ať neotravuje, že se učím. Zlobidlo neposlechlo.
„Kolyk ti je?“

Dala jsem mu složitý matematický úkol, na jehož konci se mělo dozvědět, že je mi dvanáct. Trvalo půl hodiny, než to vypočítalo a pak se znovu ozvalo. Bylo spokojené. Bylo mu o málo víc.
Chtělo vědět, „odkut sem“. Napsala jsem mu, že jdu spát, protože jsem se, na rozdíl od něho, učila na zítřejší diktát a jsem unavená. Poslalo mi ještě esemesku, že by se mnou chtělo „chodyt“ a pak se ozvalo až druhý den odpoledne. Že se mu lýbý jak mu píšu, a jestly tedy spolu chodyme.
Napsala jsem mu, že jo, ale že mě nebaví jeho hrubky. Zlobidlo psalo dál s hrubkami a večer mi třikrát volalo. Když jsem to zvedla, položilo.
„Kdo ti pořád volá,“ zeptal se mě pan Fuchs a já mu s jemnou výčitkou v hlase odpověděla.
„Ten, co včera otravoval tebe.“

A protože moje fantazie není chudá, napsala jsem milému hrubkaři, že se mu musím k něčemu přiznat. Že jsem tlustá. Ale že zhubnu. Odpověď přišla okamžitě.
„Nevjeřím ti.“
A tím naše láska skončila.

Jednou jsem na dceru Ritu vymyslela menší žertík a poprosila jejího přítele, jak jinak než esemeskou, aby mi ho pomohl realizovat a hlavně, aby mě nepráskl. Nadšeně mi odpověděl, abych se nebála, že mě nepráskne a udělá všechno přesně tak, jak chci.

Udělal, ale nebylo mu to nic platné. Protože dceru a mě má v seznamu pod sebou, poslal omylem stejnou esemesku oběma…

Jindy jsme jely s Ritou ve stejnou dobu z Prahy a domluvily jsme se esemeskou, kde na sebe počkáme.
„Cekej na nadrazi u schodu u parku.“
Tak jsem postávala u parku před Hlavním nádražím, kde mě během pěti minut oslovil jeden mladík, jestli nechci hérák, druhý, jestli nemám drobáky, a na třetího jsem už jenom beze slova kroutila hlavou a proklínala dceru, proč na ni musím čekat na takovém blbém místě, a ona najednou vyběhla z haly, kde, proboha, jsem, že nám to ujede, že na mě už deset minut čeká u schodů u párků…

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12