Důchodce a duchovní život – Sloni

Autor článku: František Benda Byla kdysi v Indii jedna spokojená říše; v jejím čele stáli dva přátelé: kalif a jeho vezír. Vládli spolu moudře po mnoho let a lid měl z jejich přátelství mnohý užitek.

A stalo se, že manželky obou, tj. kalifova i vezírova, očekávaly narození potomka. Když v onen rozhodující večer odcházel vezír z vládcova paláce, všiml si, že pod jedněmi dveřmi prosvítá proužek světla. Opatrně je otevřel; v místnosti ve světle svic uviděl kolébku s kalifovým právě narozeným synem. Nad ním se skláněly tři sudičky. První pravila: „Až budeš dospělý, budeš moudrý a krásný“. Druhá přidala: „Až budeš dospělý, budeš statečný a silný“. A ta třetí dodala: „Až budeš dospělý, budeš velice chudý. Tvou obživou bude lov zvěře; ale ať se budeš snažit, jak se budeš snažit, neulovíš za den víc jak jedno jediné zvíře“.
Vezír zavřel opatrně dveře a lehce rozmrzen v hlubokém zamyšlení kráčel domů. Osud vládcova nástupce mu nepřipadal právě záviděníhodný.

Ale stejně jako v paláci kalifově, i ve svém vlastním domě zahlédl pod jedněmi dveřmi úzký proužek světla. Jat směsí zvědavosti a předtuchy i tyto dveře zlehka opatrně otevřel. A hle! – také zde v mihotavém světle plápolajících svící uviděl kolébku se svým vlastním, právě narozeným synem. I u něj stály tytéž sudičky, které byl pozoroval v paláci panovníkově. A uslyšel i jejich předpověď. První pravila: „Až budeš dospělý, budeš moudrý a krásný“. Druhá se přidala: „Až budeš dospělý, budeš statečný a silný“. A k nim se se svou zlověstnou předpovědí připojila i třetí: „Až budeš dospělý, budeš velice chudý. Budeš se živit sběrem dříví, avšak ať se budeš snažit, jak se budeš snažit, nenasbíráš za den víc než jednu jedinou otep“.

Tu se vezír již neudržel, rozrazil dveře dokořán a zvolal: „To je nespravedlivé! My přece dokážeme svým synům zajistit skvělou budoucnost a ne bídnou chudobu!“
„Sudba je neodvratně vyřčena“, odtušila jedna sudička a měly se k odchodu.
„Já se ale budu bránit!“ trval na svém vezír.
„Lidský červe, co zmůžeš proti osudu?“ byla poslední slova, která od postupně mizejících sudiček uslyšel. Pak se v místnosti rozhostilo ticho, ve kterém spokojeně oddychoval jeho synáček.

Uplynula léta. Oba hoši žili ve vzájemném přátelství, podobně jako jejich stárnoucí otcové. A bylo, jak starušky předpověděly: hoši rostli do moudrosti, krásy, síly a statečnosti.

Avšak kolo osudu se neotáčí vždy plynule a rovnoměrně, jak bychom si pošetile představovali a přáli. Tu se ve svém otáčení zadrhne, jindy si pospíší rychleji než bychom očekávali. A tak se stalo, že v době, kdy oba hoši měli vstoupit do dospělosti, vtrhl do jejich říše sousední mocný a krvelačný panovník. Obyvatelstvo, žijící léta v míru a pokoji, zapomnělo už dávno bojovat, takže nepřítel nenarazil na vážnější odpor. Jen panovníkova osobní stráž se statečně bránila, avšak svého velitele neubránila. Padl rukou svého soka do středu svých mrtvých věrných.

Vezírovi se však podařilo uprchnout, a časem se doslechl, že i oba hoši sice zachránili jen holé životy, avšak jinak jsou kdesi v bezpečí. Jenomže nikdo nevěděl kde.

Dlouho a dlouho je hledal. Jeho pouť ho vedla od města k městu, od vesnice k vesnici. A všude vyptávání, vyzvídání, vždy se stejným koncem: nevíme, neznáme, nikdy jsme je neviděli.
Usilovná píle však nemůže zůstat bez výsledku, takže se konečně jednou vezír přece jen dočkal. Ano, ano, tam za tím velkým lesem žijí na jeho okraji v chudobné chatrči dva jinoši, jaké abys pohledal: moudří, krásní, silní a stateční – ale přesto velice chudí. Sice se snaží uživit lovem zvěře a sbíráním dříví, ale jaksi se jim to nevede. Snad že to neumějí nebo možná nemají štěstí.

Vezír se neprodleně vydal na cestu, a netrvalo dlouho, co se s oběma hochy setkal.

Přijali ho s radostí, ale hned posmutněli. „Otče, poraď“, začal kalifův syn. „Od rána do večera pátrám po lese, ale ať se snažím, jak se snažím, za celý den neulovím více než jedno zvíře. Sotva nám to stačí na obživu.“ „Stejné je to i se mnou“, přidal se jeho vlastní syn. „Nosím do města dříví na prodej; ale ať se snažím, jak se snažím, nenasbírám za den víc než jednu otep, i kdybych prošel les křížem krážem. Těch pár penízků, které utržím, rychle spolu spotřebujeme“.

„Proti osudu nic nezmůžete“, usmál se stařec, „ale můžete využít jeho skryté síly. Ty, lovče“, obrátil se na syna kalifova, „nikdy neulovíš víc než jedno zvíře – tak zní tvá sudba. Ale také ne méně! Lov tedy pouze slony! A ty“, obrátil se na svého syna, „také podle své sud-by nenasbíráš víc, ale také ne méně než jednu otep dříví denně – sbírej tedy pouze dříví santálové!“.

A skutečně: jako hluchý chodil lovec od té doby po lese, jakoby neslyšel rychlé kroky před ním prchající zvěře, která se snažila ve spěchu skrýt. Takže mnohdy teprve až k večeru vběhl mu statný slon přímo do rány či spadl do předem nastražené pasti.

Stejně tak i druhý: jako slepý se procházel s úsměvem a klidný po lese, přičemž si kdejakého poházeného roští vůbec nevšímal. A i jemu se mnohokrát stalo, že když se slunce už už sklánělo k západu, našel hromadu santálového dřeva jako pro něj přímo připravenou, jen ji svázat do otepi.

Jako nemůže být světlo bez stínu, tak i v té nejtemnější sudbě je někde ukryta jiskřička povzbuzení. Ve snaze o její rozdmýchání není dobře se rozptylovat na drobnostech, a neplýtvat tak drahocenným časem a energií.

Autor: František Benda, Foto: Internet