Důchodce a duchovní život – Odmítnutí

Autor článku: František Benda Něco odmítnout je postoj, do kterého se nám dost často moc nechce, pročež se málokomu zcela podaří. Málokomu a ještě zřídka. Nedělá problém odmítnout cokoli, z čeho nám hrozí zcela zjevné nebezpečí, nebo co se nám třeba pouze nezamlouvá.

Potíž nastane teprve tehdy, kdy máme odmítnout něco, co je nám příjemné nebo alespoň celkem přijatelné, ale pro naši existenci to není bezpodmínečně nutné. Musíme pak sami sebe ujistit, že se bez té věci dokážeme v budoucnu docela dobře obejít, což současně znamená nutné překonání vnitřní touhy po rozšiřování majetku, ať už jde o cokoliv.

Odmítnutí musí být jednoznačné. Prostě to nechci – a hotovo. K neodmítnutí láká více pohnutek: lakota, žádostivost, toužení. Proto se také setkáváme velice často s nejrůznějšími formami lpění, obhajované často nejnepochopitelnějšími nesmyslnými důvody. Zkrátka raději lpíme, než se zbavujeme.

Lakota se nemusí projevit přímo ve své odpudivé formě. Rozvážný hospodář rozhodně není lakomý; jen se stará, aby měl dostatek prostředků pro další podnikání. Pak už záleží pouze na tom, jak naloží s případnými přebytky. Teprve s těmi je přece možno pomáhat nebo lakotit.

Horší je to se žádostivostí. Ta někdy nezná míru. Člověk prostě najednou zjistí, že bez čehosi nemůže dál existovat, takže mu nedělá problémy vynaložit na jeho získání nemálo sil. Dost často se ovšem stává, že taková žhavá žádost se v posledku projeví jako ošidná. Něco jiného je zpočátku o cosi tvrdě usilovat (což samo o sobě už je přece vzrušující), a něco jiného je pak mít to doma, doslova na dosah ruky, a dočkat se, jak to začne zasahovat do našeho soukromého života. Teprve pak se může ukázat, jak nezvládaná touha dokáže zaslepit i jinak zdravý úsudek.

Toužení je naopak jemná, neagresivní forma žádosti. Mnohdy ani nemá přesně určený předmět. Jsou to někdy jen takové rozevláté myšlenky, vykreslující spíš nějaké libé prostředí nebo vzrušující zážitky bez konkrétních detailů. Na rozdíl od předcházejících tvrdých souputníků vytváří příjemnou náladu.

Problematická je ale chamtivost. Ve své hrubé formě jde o hromadění majetku bez ohledu na kvalitu či kvantitu. Hlavně že jsme něco získali, že něco přibylo, že máme víc, než jsme měli dříve, nebo než mají jiní. Její vzdělanější sestrou je sběratelství, které ale také snadno překývne do posedlosti. Jeho principy jsou ovšem ušlechtilejší a hlavně cílené. Nejde tu o živelné hromadění čehokoli, natož veteše. Sběratelé bývají kultivovaní, nadšení a vybíraví. Dobře si rozmyslí, než něčím obohatí své sbírky. V tom se podobají gurmánům: nepozřou kdeco hned na potkání. Vybírají si – raději třeba trochu pohladoví, jen aby si mohli později o to více pochutnat. Dobrou stránkou tady je, že jsou trpěliví a dokáží někdy i dost dlouho čekat.

Ve všech jmenovaných případech se jedná o hromadění majetku. A ten se dříve či později zcela bezostyšně zmocní našeho soukromí, chovaje se podle známého přísloví: dobrý sluha, leč zlý pán. Pak se – ne bezdůvodně – říká, že to nejsme my, kdo vlastní tento majetek, nýbrž naopak, že on vlastní nás.
Zcela obecně by se dalo říci, že nadbytečný je ten majetek, který něčemu neslouží. To neznamená, že nám musí přímo vydělávat peníze. Je mnoho věcí, např. vzpomínkových, ke kterým máme citový vztah. Nebo jde o různá nářadí nebo jiné, málo používané potřeby, které pouze čekají, kdyby jich náhodou bylo třeba, aby zasáhly. Stačí, že jsou nám nějak jinak k prospěchu. Lidské potřeby se rozbíhají daleko do přejemných vlásečnic, takže potřebují nejrůznější porozumění a podporu.

Druhá stránka majetku je nepříjemně reálná. O vše, co máme (a nemusíme být právě těmi nejpečlivějšími hospodáři) je nutno nějakým způsobem pečovat. Někde je umístit, pravidelně kontrolovat a čistit, postupně opravovat a mnohdy i pečlivě hlídat. To nás samozřejmě zatěžuje. Vyvstává potom otázka, co v našem životě převáží: zda radost z toho, co všechno máme (a můžeme si toho užívat), či otrava z neustálé nutné péče o udržení v chodu. Není pak divu, že se často odstavují z běžného užívání i věci jinak dost prospěšné, ještě schopné provozu. A to buď z pohodlnosti, nebo z touhy po jednodušším životě.
To vše se navíc netýká pouze hmotných věcí. Ať máme byt nebo latifundii sebe větší, takže se do nich dá uskladnit kde co, náš mozek je svým rozsahem daleko předčí. Také on lakotí, žádá a touží. A rozšiřovat jeho „majetek“ je podstatně jednodušší než u hmotných předmětů. Naskýtá se k tomu sterá příležitost. Stačí se novým podnětům příliš nebránit.

Zcela samovolně si ukládá mnohé z toho, co jen tak zaslechl cestou, po čem ani moc netouží, nebo i to, k čemu cítí přímo odpor. Všechno to se v něm bez ladu a skladu srovná. A občas se něco z toho svévolně vybaví a oživí. Není pak divu, že v něm někdy zavládne zmatek. Že bychom právě po tom toužili?
I zde se tedy vnucuje potřeba promyšleného hospodářství. Bohatství není zárukou pocitu štěstí. Nejen majetek, i vševědoucnost se tak snadno obrátí proti mysliteli.

Nabízí se tu ještě jedna připomínka: čím méně, tím více. Tomu se sice snadno a rádo uvěří; ovšem – kdo ji skutečně do svého života zařadí?

Autor: František Benda, Foto: Internet