Důchodce a duchovní život – Švestka

Autor článku: František Benda Všechny směry, které si vzaly za úkol rozvoj duchovního života, narazí dříve či později na problém mysli. To je médium, které stojí na počátku jakékoliv lidské činnosti. Však je to také ono, co postavilo člověka do pomyslného čela živočišné říše.

Svou mysl bere málokdo na vědomí v tom smyslu, že by ji bylo možno nějakým způsobem kultivovat. Zaměřit se na paměť, bystrost úsudku, etiku vyjadřování – to ano. Ale na mysl samu? A jak by se to vůbec dělalo?

Už dávno je celkem dobře známo, že nejméně znalostí máme o tom, co považujeme za běžné a samozřejmé, co máme denně na očích. Což u mysli platí naprosto bezpečně.

Stačí jen rozhodnout se, že se celé věci přece jen podíváme na kloub, a hned se budeme divit.
V prvé řadě zjistíme, že je v mysli pořádný chaos. Minulost, přítomnost a budoucnost, stejně jako bezuzdná fantasie v ní předvádějí své kousky páté přes deváté, bez ladu a skladu. A spoustu z toho zmatku mysl ještě uchovává v paměti, aby to občas – mnohdy zdánlivě bez důvodu – vyvolala zpět, čímž ten už tak značný zmatek jenom zbytečně rozmnožuje. A přesto proti tomuto chaosu nic nemáme; nejen že se nám docela líbí, ale my jej dokonce vesele rozvíjíme – říkáme tomu pak plný život. Občas sice shrneme všechen ten nepořádek se stolu, protože se musíme přece jen soustředit na řešení nějakého závažného úkolu, ale to zpravidla dlouho netrvá. Nicméně se nám ten chaos i do tohoto soustředění vtíravě plete, a hned jak jsme s ním hotovi (pokud ne již dříve) si dělá na naši mysl zdánlivě oprávněné nároky.

Od tohoto ne příliš uspokojivého zjištění se odvíjí snaha vnést do již zaběhnutého a navyklého neladu jakýsi pořádek.

Není to příliš složité. Mysl je naštěstí natolik dokonalá, že je schopna si uvědomit co v ní právě probíhá, a aby to nebylo tak jednoduché, je schopna si uvědomit i ten fakt, že si své uvědomování také ještě uvědomuje. Takže potřebná kontrola může být zajištěna.

Tím je dán klíč k možné kultivaci. Jestliže si uvědomujeme, kterým směrem se naše myšlenky právě ubírají, jsme současně schopni posoudit jejich kvalitu i možné zaměření, takže v případě, že to nesouhlasí s trendem, který jsme si již dříve byli vybrali (čímž je ona žádoucí kultivace), měli bychom je celkem snadno dokázat usměrnit: něco zakázat, od něčeho se odtáhnout a něco podpořit či přímo rozvinout.

Zdánlivě je to celkem jednoduché. Snadno se to ovšem píše, čte a opakuje, ale jen ať si to někdo zkusí. Bujnému oři naší fantasie se mnohem více zamlouvá skotačit kdesi cestou necestou přes pole a luka, než být zapřažen do pluhu, který by vyoral brázdu, do níž by bylo možno něco smysluplného zasít.
Pochopíme-li takto o co vlastně jde, s příjemným překvapením zjistíme, že ve stejném duchu vlastně znějí ponaučení a výzvy velkých duchů, kteří k podobné kultivaci mysli vybízeli už kdysi dávno. Takže nic – jak známo – nového pod sluncem.

Aby se dalo něco podobného vůbec uskutečnit, je k tomu nutno v prvé řadě vytvořit vhodné fyzické podmínky. Ty se v různých návodech liší co do detailů, ale vždy zůstává jedno základní: abychom se vyhnuli rušení z okolí, je výhodné stáhnout se občas místně i časově někam, kde bude rušení co nejmenší. Což nemusí být zas tak velký problém.

Jakmile si toto všechno zajistíme a odhodlaně přistoupíme ke své mysli, shledáme, že vlastně stojíme před čistou tabulí, kde záleží pouze na nás, co na ní bude napsáno. Odvrhneme tedy všechny ty předešlé chaotické čmáranice, na které jsme byli až dosud zvyklí a které se neodbytně vtírají, a vybereme si jedno jediné slovo nebo představu a pokusíme se nějakou chvíli u nich zůstat. Pouze to a nic jiného. Na výběru – teoreticky vzato – příliš nezáleží, ale je samozřejmě výhodnější zvolit výraz, který koresponduje s naším vybraným duchovním, nebo aspoň etickým zaměřením.

Při dostatečném nadšení nemusíme ani vyhledávat onu nerušenou tichou samotu. Myslíme-li své odhodlání vážně, můžeme se přece rozpomenout na své předsevzetí kdykoli během dne. Pak stačí alespoň na drobnou chvíli přibouchnout dveře své duchovní cely tak důkladně, aby do ní nepronikl ruch vnějšího poblázněného světa, a naplnit svou mysl oním vybraným pojmem. Ale zas jen to a nic jiného.

A když nedokážeme ani to, neboť se nám to zdá příliš obtížné, je tu ještě jedna možnost. Vzpomeňme si, jak se chová naše mysl ve chvílích zaujetí něčím, co nás opravdu zajímá. Zde se automaticky, bez našeho zvláštního úsilí, dostavuje žádaný efekt: mysl je naplněna touto jednou jedinou představou, a vše ostatní pro ni utichá. Je to přece tak samozřejmé! Každý, kdo má nějakého koníčka, nám to rád potvrdí.
Pak už jen stačí využít této zkušenosti a se stejným zaujetím se věnovat právě té, třeba jen drobné a zdánlivě nedůležité práci, kterou právě vykonáváme. Většina požadovaných podmínek je tu vlastně spojena. Taková činnost pak navíc prospívá našemu životu v praktické oblasti.

Hnidopišští koumáci tu ale mohou narazit na problém. Při soustředění na jeden jediný zvolený předmět během koncentračního sezení nebo krátce během dne se jedná právě jen o jediný, od všeho zbytečného okleštěný pojem. Něco ale zcela jiného nastane při pokusu soustředit se na nějakou činnost, byť jednoduchou, kterou právě provádíme. Ta není zpravidla tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Většinou ji přece – navzdory její jednoduchosti – musíme předem nějak naplánovat a připravit, po čemž pak následuje celá řada ne právě prostých úkonů, potřebných pro zajištění uspokojivého výsledku. Záleží pak pouze na nás, do jakých podrobností chceme zajít. Co ještě připustíme a čemu již ve vstupu zabráníme.

Zde přichází na řadu příměr o švestce. Každý přece zná ten lesklý, modrý, chutný plod podzimu. Ale pozor! – při rozloupnutí v ní nalezneme pecku. Ta se ale přece v názvu neobjevuje, i když ke švestce samozřejmě patří. Takže už samo slovo švestka nepředstavuje jednoduchý pojem. K dovršení všeho ani ta pecka není jednoduchá – má přece v sobě ještě jadérko. Nějak se nám to rozmnožuje. Ale ani to ještě není konec. Lesklost povrchu plodu umožňuje slabá vrstvička vosku – stačí ji otřít o rukáv a hned nám předvede, co umí. A dužnina je obklopena neprostupnou slupkou směrem ven a hladkou stranou směrem k pecce. Ani ta není jednolitá: na povrchu je zvrásněná, uvnitř hladká. A jadérko má – jak již upozorněno – slupku; na všech dalších by se jistě dalo při trošce péče také ještě nalézt něco nového a pozoruhodného, co by mohlo dále rozptylovat naši pozornost.
Touto úvahou jsme se ocitli na prahu nebezpečné oblasti. Není to poprvé, kdy se při podrobnějším zkoumání nějakého, na první pohled jednoduchého předmětu, úloha rozrostla do velkého množství drobnějších podúloh, někdy až k nepřehlednosti.

Zde je na místě rezolutní zásah. Prostě si stanovíme hranici, za kterou už nepůjdeme. Třeba že švestka má ještě pecku – a dost.

Při zklidňování myšlenek se setkáváme s něčím podobným. Nám přece nejde o to, abychom odhalili podstatu světa, nýbrž jen a pouze o to, abychom zastavili nikdy nekončící zájem naší mysli o další a další podrobnosti. Trefně se to přirovnává k vylití vaničky i s dítětem – ale to je přece to poslední, o co by nám mohlo jít. Popisuje to dokonce už i žertovná definice, která upozorňuje, že při snaze o přesné roztříděni a popis nějakého nového problému se při neopatrnosti dá spotřebovat tolik času, prostředků a sil, že vlastní řešení se při tom zcela vytratí.

Tak jako se při zkoumání všech jednotlivostí švestky i ona sama nakonec vytratila, stejně můžeme dopadnout při zkoumání čehokoli jiného. Pro praktický život je to nevýhodné, pročež se tomu instinktivně vyhýbáme a držíme se pouze obecných pojmů. Pro meditaci to ale může být naopak výhodné, neboť jí přece jde právě o to, aby se mysl soustředila, jak se doporučuje „bodově“, a vše ostatní nechala stranou.
Nicméně nějakou hranici, které se budeme držet, je přece jen nutno si předem stanovit.

Autor: František Benda, Foto: Internet