Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková O VELKIÉ MORAVĚ. Ten název, svědčící o „velmoci Moravě“, zvané Moravia Magna, se poprvé objevil v byzantském díle „O spravování říše“ (De administrando imperio) za císaře Konstantina VII. Porfyrogeneta, roku 950.

V tamní řeči tenkrát užívali termínů „hé megalé Morabia“. I když ve chvílích, kdy toto odborné dílo vznikalo, již Velká Morava fakticky neexistovala. Zemi říkávali „velká“ protože se o velmoc opravdu jednalo, ale byzantští pisatelé takto často titulovali i končiny, které se nacházely mimo hranice východořímského impéria.

Později adjektiva „velký“ užil při popisu Velkomoravské říše autor, popisující dobu vlády knížete Rastislava v legendě zvané „Uspenie Kirila Filozofa“. Je ovšem pozoruhodné, že říše se stala „velkou“ i v okamžiku, kdy se díváme na tyto děje s odstupem 1150 let – což nebývá zvykem, zejména připomene-li si, že mise Cyrila a Metoděje trvala jen 22 let, že území, která přiváděli ke křesťanství čítala víc než milion občanů, že žáků dvou učitelů Cyrila a Metoděje bylo zprvu pár, a že vlastní dějiny říše se vlastně odehrály od první písemné zmínky roku 833 do jejího rozpadu ani ne jedno století. V letech 906 až 907 prošli povodím řeky Moravy s ohněm a mečem Maďaři. Ti udělali poslední tečku za jednou dějinnou epizodou.

Ze svatého Cyrila, který se původně jmenoval Konstantin, nám dodnes zbylo jen pár ostatků uložených v chrámu svatého Klimenta, papeže, kterého na svých cestách našel právě Cyril. O tomto papeži (a rovněž světci) ještě budeme vyprávět. Co se týče Metoděje, moji kolegové, historici, dodnes nenašli nejmenší památku. Zůstaly nám však písemné záznamy, legendy, hmotné předměty a vzpomínky, i když dodnes nevíme a jen se domníváme, kde byl tento arcibiskup pochován, kde bylo správní středisko říše a teologické centrum, a kde bychom je vůbec měli hledat.

Přesto tato říše hraje v našich dějinách a národním povědomí významnou roli. Vždyť duchovní dědictví, víra, spojení kmenů a vytvoření státu s velkým literárním odkazem bylo ve skutečnosti dílem pouhých dvou postav, ke všemu ještě cizinců, kteří k nám doputovali, a ještě jen na krátký čas ze vzdálené Byzance.

První písemná zmínka o Velké Moravě pochází z roku 822, když francký císař Ludvík svolal do Frankfurtu obecný sněm. Hleděl tehdy projednat s velmoži Evropy problémy východní části říše. Vyslechl zde vyslance všech západních Slovanů, Čechů i Moravanů, Obodritů a Srbů, Veletů a dokonce i Avarů usazených v Panonii, v podstatě na území Maďarska. To se dočítáme v kritické edici písemných pramenů k dějinám Velké Moravy, zvané Magnae Moraviae Fontes Historici. Přitom poslové reprezentující Moravu nehráli na franckém území druhořadou roli. Zastupovali zde nový mocenský útvar, nesoucí název podle povodí řeky Moravy, a agresivním německým vladařům nezbývalo než celá staletí se svými sousedy bojovat.

Skutečnou vážností byli Moravané obdařeni v momentě, kdy (rokem 833 počínaje) spojili svou říši se slovenským územím, opřeným o vladaře Nitry. Časem se připojili i Slezané, Češi, část Rusi a Rakouska, přičemž dvojice učitelů, která dorazila o třicet let později, během prvních čtyř let dosáhla neuvěřitelného úspěchu. O „starém městu“ v sousedství Uherského Hradiště, a v němž snad působil i kníže Rastislav, dnes nacházíme několik kostelů, (a na celém území Velké Moravy snad dvacítku chrámů i opravdovou trojlodní baziliku), si vysloužilo v povědomí kronikářů označení jako „nevýslovná pevnost.“

Dvojice učitelů uspěla zejména proto, že nesledovala (na rozdíl od franckých kazatelů) žádné mocenské ambice. Učila lid těchto končin psaní, čtení a lásce. Jak čteme v Citadele, „je-li budován člověk, není důležité v první řadě ho vzdělávat. Není k ničemu, jestliže se z něho stane chodící kniha, ale je důležité ho pozvedat a vést ho ke stupňům, kde už nejsou věci, ale jen tváře zrozené z božského uzlu, který ty věci svazuje. Pouze když věci nacházejí ozvuk jedna v druhé, je to ta pravá
hudba pro srdce, jinak nelze od věci nic čekat.“

Jak vypadal křest z rukou latinských kněží, plyne z misionářské příručky, podle níž se duchovní zeptal bezvěrce, zda chce dobrovolně uvěřit v Krista anebo by přijal křest proti své vůli. Když pohan protestoval, měl jej duchovní poučit, „aby dobrovolně učinil to, co každý učinit musí“, tak jako tak. Z toho tedy čiší duch francké říše, který se nesporně lišil od věrozvěstů, kteří k lidem na Moravě promlouvali jejich vlastním jazykem.

A když první pohané vstupovali do chrámů, vonících čerstvou maltou, chápali vlivem svých učitelů a duchovního křtu z moudrostí Citadely ještě další poznání: „Nedotkl jsem se Boha, ale Bůh, který dovolí, abychom se ho dotkli, není už Bohem. Stejně tak jestliže vyhoví modlitbě. Poprvé jsem pochopil, že velikost modlitby spočívá především v tom, že na ni nepřichází odpověď, a že podobná směna nemá nic společného s nechutným obchodem. A že učit se modlitbě znamená učit se tichu. Že láska začíná teprve tam, kde už nelze čekat žádný dar. Láska je především modlitba a modlitba je ticho.“

A k tomuto poznání náleží i čin – Cyril s Metodějem porazili na posvátném pohanském vrchu Peruna, v podobě Radegasta.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková