Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková POTĚŠENÍ Z NÁLEZU. Za dobu existence Velké Moravy se na trůnu říše vystřídali čtyři “mojmírovci“ – první vladař Mojmír I.

Po něm to byl Rastislav, který povolal do země učitele, a po něm nejúspěšnější a nejmocnější z panovníků Svatopluk, proslulý pověstí o trojici prutů, které zobrazovaly tři syny, a potenciální následníky. Ty pak, jednou svázány, údajně nikdo nezlomí. Avšak jeho rady a vize nedošly k naplnění. Jeho nejstarší ze tří synů, Mojmír II. byl naopak již svědkem závěrečného rozpadu říše. Nicméně Svatopluk, který připojil k říši i okolní sousedy, včetně Čechů, se stal literární předlohou mnohých písemných záznamů cizích svědků.

O sídelním městě krále Svatopluka vydal svědectví arabský encyklopedista a geograf Omar ibn Rusta z Isfahánu v díle zvaném Kniha vzácných drahokamů, psané v letech 912 či 913. “Na počátku území Slovanů“, čteme, „je město Wábnit“, (odvozené snad od závěrečných písmen „nit“, připomínajících Nitru). Avšak „jeho sídlo je uprostřed slovanské země“, jíž byla Velká Morava. „Nejvznešenější a nejznámější z nich, kterého nazývají vládcem vládců, se jmenuje Svatopluk. Má překrásné vojáky v pancířích, kteří jsou mocní i stateční.“ Ale dovídáme se též, že „v jejich zemi vládne Veligrad“…

Podle perské kroniky zvané Země světa, měla Svatoplukova země četné hrady a pevnosti. I v pasáži „o sídle Slovanů“, se císař Slovanů nazývá Svatopluk. … Mají dvě sídla, z nichž jmenuje Wábnit, jinak – jako (město-grad), které „je prvním městem na východě země Slovanů.“ Ibn Mahmúd Gardiní v díle Okrasa historie, si „jejich vládce klade na hlavu korunu a všichni ho poslouchají a konají podle jeho příkazů. Svého nejvyššího vládce nazývají Svatopluk…“

Jen archeologové s bohatou praxí mohou potvrdit radost, kterou prožívají při objevování dávných památek, zejména těch, jež patří neodmyslitelně k našemu dědictví a svědectví o zrodu národa, který se formoval před dávnými věky. Od té doby se přehnalo našimi dějinami více než tisíc let, válečné bouře a loupežná tažení, takže je téměř neuvěřitelné, že se mnoho dokladů vůbec dochovalo. Přitom badatelé ani netušili, kde se v rozsáhlé říši nacházelo církevní centrum a panovnické sídlo. Jen takzvané Fuldské anály se zmiňují s nepopiratelným ohromením o „nevýslovné pevnosti“ knížete Rostislava. Jenomže ani moravská knížata nedokázala uchovat dobré mravy, jimž je učili cizí „kantoři“. Takže nitranský synovec knížete Rostislava s pomocí Franků milého strýce zajal a nepřátelští sousedé ve francké říši ho oslepili. Avšak za všechno se v soukromém životě, a tedy i v dějinách platí. Svatopluk sám byl napaden Němci a mocný vladař se ocitl v rukou nemilosrdného souseda, císaře Karlomana, (který vládl do roku 880). Kněz z knížecího rodu Mojmírovců, jmenovec autora této publikace, Slavomír, vedl ovšem Moravany, kteří se proti Karlomanovi roku 871 vzbouřili.

Svatoplukova vláda (871-894) byla potom sice vrcholnou, avšak, jak jsme viděli, nikoli morální fází velkomoravského státu. Moravský vladař sám o pár roků později (874) vyslal k Frankům poselstvo, které nabízelo Ludvíku Němci své spojenectví. To se pak stalo „výpalným“ za další rozšíření Velké Moravy, jejíž moc sahala nikoli jen do Čech, ale též ke Krakovu, tedy do oblasti horní Visly a k Odře, do Lužického Srbska až po řeku Sálu. Moravané tenkrát ovládli i dnešní Halič (kdysi Červenou Rus), Horní a dolní Rakousky. a pronikl i do maďarské nížiny. Patřilo sem samozřejmě i Slovensko. Když si uvědomíme, že tehdy na světě žilo podle různých odhadů, jak se uvádí, možná i jen 40 milionů lidí, pak Svatopluk vládl půldruhému milionu občanů, a stal se představitelem opravdové mocnosti, ovšemže s krátkým trváním. Vždyť on sám opustil tento svět již roku 894. Tedy po krátkém panování, které nebylo delší než působení dvou učitelů – věrozvěstů, na nichž jsme si ověřili relativní hodnotu času.

Zatímco skutečné založení našeho státu Cyrilovi a Metodějovi ovšem zajistilo věčné trvání, po Svatoplukovi zbyla jen pověst o třech prutech, a historické doklady o záníku Velké Moravy za panování synka Mojmíra II. A zbyla ještě hořká vzpomínka na okamžik, kdy po smrti jednoho z učitelů, Metoděje, vyhnal slovenské věrozvěsty, skutečné duchovní tvůrce státu, jazykozpytce a nositele křesťanské myšlenky ze země. Neboť kdo v oněch dobách žil mimo víru a jejího ducha, patřil do pohanského světa „dědků“ či bůžků a do nekulturního světa barbarů. Zbavil se tak věrozvěstů, kteří převedli svět, v němž žijeme, na druhou půli mostu do staroslověnského světa. Že mu ruku vedli východofranští biskupové, nemáme ovšem pochyb. Přitom v čase počátků Velké Moravy Karlův syn Pipin nechal převézt Karlovi světský poklad Avarů na 56 povozech, což svědčí o bohatství francké říše, která spojila víru s hamižností a hmotnými a mocenskými choutkami.

Frankové se ovšem národů v našich končinách velice obávali, o čemž svědčí jediné: že ještě v roce 805 císař Karel Veliký zakázal obchodním karavanám prodej železných zbraní Slovanům. Vyjádřeno dnešním jazykem, uvalil na nás zbrojní embargo. S čímž si naši předkové dovedli poradit – dokázali z místních zdrojů železných rud roztavit a vykovat zbraně i nástroje, i předměty denní potřeby. Však také bylo nalezeno na 24 pecí, v nichž se vyrábělo, jak spočetli odborníci 6 až 18 tun železa za rok. To byl v 9. století již velmi slušný výkon. A tedy právě proto vykopávky v místech, kde žili obyvatelé Velké Moravy, vzbudily s odstupem tisícovky let nesmírný zájem a potěšení.

Vždyť ještě na přelomu 12. a 13. století františkán Bartholomaeus Anglicus ve své katolické encyklopedii napsal doslova: „Z nejednoho hlediska je železo člověku užitečnější nežli zlato, ačkoliv chamtivci baží více po zlatě než po železe . Nebýt železa, lidé by se nemohli bránit proti nepřátelům, ani prosadit obecné právo.“

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková