Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková CO SE NAŠLO V KORÁLECH. Když se kolegové – archeologové jali studovat Velkou Moravu, shledali, že jednotlivé nálezy, hradiště, tvoří nikoliv centrum, ale korále, které dějiny navlékaly pozvolně na povodí řeky Moravy. Vrcholným nálezem byly ovšem základy největší baziliky na Hodonínsku, v Mikulčicích.

Zprvu se zdálo, že v tomto chrámu nejspíše narazí na ostatky druhého z věrozvěstů, svatého Metoděje – tím spíš, že šlo o mimořádně velký objekt, u něhož měli badatelé doslova popis místa, v němž byl Metoděj uložen. Chrám byl 30 metrů dlouhý a 12 metrů široký. Kdybychom jeho velikost, jako u všech významnějších chrámů, chtěli zaznamenat mosaznou destičkou na mramorové dlažbě v bazilice sv.Petra v Římě, hledali bychom marně. Na této podlaze sice snadno nalezneme svatyni sv.Pavla v Londýně, kolínskou či milánskou katedrálu, ale i destičku, zaznamenávající náš svatovítský chrám. Pokud jde o mikulčickou svatyni, potom bychom při měření délky svatyně, sotva opustili předsíň svatopetrského chrámu.

Přesto archeologové zaplesali, protože arcibiskup Metoděj, který zemřel roku 885, byl uložen, jak je psáno, po levé straně za oltářem svaté Bohorodičky. V legendě o svatém Metodějovi se píše doslova: „Velkomoravský arcibiskup byl pochován ve stoličním chrámě moravském, po levé straně ve zdi za oltářem Panny Marie.“ Nu a protože se oltář, podle byzantského rituálu, měl nacházet uprostřed kostela, hledání ostatků bylo zdánlivě velmi snadné. Hrob církevního velmože tam v Mikulčicích také opravdu objevili – jenomže byl prázdný. Uprostřed rozsáhlého pohřebiště široko daleko kolem chrámu dostal tento hrob evidenční číslo 580, takže můžeme v nejlepším případě hovořit o muži s tímto pořadovým číslem, který měl pouze smůlu, že papež Štěpán VI. (885-891) záhy po Metodějově smrti, uvalil na tohoto světce klatbu a „láska“ Říma tak šla doslova až za hrob. Protože rozhodnutím „svatého otce“ musely být po vynesení klatby odstraněny i ostatky. Stalo se tak rozhodnutím písemným, papežskou bulou, zvanou Qula to zelo. To byla cena za slovanskou bohoslužbu. Dnešní šéf archeologické základny v Mikulčicích Lumír Poláček došel naopak k závěru, že Metodějovi žáci před svým odchodem vzali ostatky svého učitele a světce sebou. Byli totiž donuceni, jak uvidíme, opustit Moravu.

Tak římský papež ocenil hloubku Metodějovy teologie, náboženskou věrnost, prozíravé působení, velkomyslnost i apoštolskou horlivost, která nakonec získala i uznání pozdějších katolických následovníků Štěpána, cařihradských patriarchů, ale již za Metodějova života i byzantských císařů a knížat nových slovanských národů. Nebylo náhodou, že metodějská legenda zaznamenala i poslední cestu věrozvěsta, kdy „muži a ženy, malí a velcí, bohatí a chudí, svobodní a otroci, vdovy a sirotci, cizí a domácí, zdraví a nemocní“ utvořili zástup, který s pláčem a zpěvem doprovázel k místu posledního odpočinku svého dobrého mistra a pastýře, který „se stal všem vším, aby zachránil všechny.“

Dnes ovšem přicházíme k prázdným hrobům a zbytkům chrámů, z nichž, jak by napsal Exupéry, zbyla jen „hromada kamení, cihel a tašek, ale ten chládek, ticho a soukromí, které v nich nacházel, už nenajde a nebude vědět, co si s tou hromadou cihel a kamení a tašek počít, neboť tu bude chybět objevitelský duch, který jim vládl; srdce a duše stavitele.“ A jak nám vysvětlil profesor teologické fakulty Miloslav Pojsl, „otázka hrobu sv.Metoděje je snad populárnější než hledání Veligradu, tedy sídla moravských knížat a metropole prvního moravského arcibiskupa Metoděje. Co nás tolik zajímá na kostech? Vždyť je to prach a popel, který se odevzdává přírodě, velkému Božímu dílu. Kosti nás zajímají… Ale co myšlenky a dílo tak velikého učitele, jakým byl svatý Metoděj se svým bratrem Konstantinem – Cyrilem. Není víc první slovanské písmo, staroslověnský liturgický literární jazyk, kterým mohli a mohou Slované velebit Boha, jako jiné národy. Není víc překlad Bible, Písma svatého a vytvoření nejstarší slovanské literatury… Není víc nádherný Proglas, který nám apoštolové zanechali, než kosti? Myšlenky hledejme, ne kosti, milí křesťané!“

Půvabné ovšem je, že se liturgické předpisy (a spory o slovanskou bohoslužbu) od těch časů mnohokrát změnily. Takže zatouží-li kdo po účasti na latinské bohoslužbě, musí dnes naopak najít jeden z mála chrámů a dobu, v níž se právě v těchto vybraných místech slouží mše v jazyce latinském. Také posty před svatým přijímáním nejsou dodržovány a zpověď před tímto aktem je dnes již jen doporučována. Proto bývá pohled dějinami církve, se všemi zákazy a klatbami, jimiž procházeli naši předkové, ba dokonce i my sami, často jen úsměvnou vzpomínkou. Což se netýkalo času věrozvěstů, srážek politických zájmů a střetů řecko-slovanského východu s germánsko-latinským západem. Dnes zbývá už jen prázdný hrob a mnoho prázdných jam vůkol, nejen v Mikulčicích, ale i v ostatních končinách někdejší Velké Moravy.

Zůstaneme-li u mikulčické baziliky, nemůžeme pominout, že v jejím prostoru objevili badatelé několik, přibližně dvacet hrobek, v nichž byli nejspíše pohřbeni představitelé mocenské vrstvy Velké Moravy, asi i potomci vládnoucích Mojmírovců. V okolí kostela bylo navíc nalezeno pohřebiště 550 slovanských postav. Přitom vynikají zejména bohaté hroby s meči, které nám Frankové nechtěli dopřát. Zářilo tu zlato i stříbrné šperky, honosné soupravy opaskových kování, stříbrných a litých bronzových nákončí. A Morava vyniká zvláště zlatými gombíky, které svědčí nikoli jen o bohatství zesnulých, ale i o řemeslné zdatnosti a technickém mistrovství. Dodnes ve světě nacházíme šperky zdobené vrubořezem tedy hlubokými vrypy do základu, aby vyvolaly kontrast světla a stínu, nebo pracovali na šperku vklepáváním zlata do tmavého kovu, jímž dodnes vynikají toledští zlatníci ve Španělsku. Na Moravě tomuto dílu říkávali „tausie“. O jemnosti díla vyprávěly granule, letování drobných kuliček nebo užívali filigránu, tedy zlatnické techniky, pracující se stříbrnými či zlatými drátky, právě na gombících, ozdobném zapínání ušlechtilejších oděvů.

Do souboru technik náleží i email, vrstvy sklovité hmoty na keramickém či kovovém podkladu. Archeologové ovšem zpozorní, objeví-li takzvanou katorgu, schránku na ostatky, která mívala tvar knihy, válce či hranolu, anebo prostého amuletu, provázejícího duchovní anebo zvláště vlivné osoby. Našel se totiž i malý stříbrný a pozlacený relikviář ve tvaru bohoslužebné knihy. Mnohé klenoty dostávaly tvar luny, půlměsíce, naznačujícího snad pozůstatky někdejší zemědělské kultury. Tak rozpoznáváme po tisíci letech významné osobnosti, které činily Velkou Moravu tím, čím se stala. Mezi poklady říše se nacházely i stříbrné závěsné křížky s Kristem a dokonce zlatý solid byzantského císaře Michaela III., který nám usnadnil datování.

Ostatně není divu, když Mikulčice bývaly velkým městem, které se rozkládalo na stovce hektarů na pravém břehu Moravy, v němž se konaly pravidelné trhy. Právě tak velké území obsadila Praha s Hradčany i Malou Stranou ve třináctém století, tedy ve věku gotického stavitelství. Vracíme-li se dnes k těmto místům, potom shledáváme, že se tu kostelů nacházelo dvanáct, a počet osad, v sousedství dnešního Hodonína bylo na padesát. Stálo tu na dvěstě padesát domů, a žilo zde, odhadem, okolo jednoho až dvou tisíc obyvatel. Stejně významné bylo Staré Město poblíž dnešního Uherského Hradiště, zejména vykopávky v místě zvaném Na Valech. Okolo tohoto sídla se rozkládala využitelná půda, na 80 sídlišť, a areál schopný uživit až pět, nebo sedm tisíc osob.

Co se chrámů týče krom dvanácti, které vykopali archeologové v Mikulčicích, bylo dalších pět ve Starém Městě, další na Pohansku a dalších místech. Nejméně dvě desítky církevních staveb, nemluvě o palácových budovách svědčí o mimořádné píli Moravanů, kteří nedisponovali větším časovým úsekem, než který jim byl dán. Měli, jak jsme viděli, k dispozici jediné, a zdaleka ne celé jedno století. Když Karel Veliký vyhlásil zákaz obchodu kovy a zbraněmi, museli Slované, v našem případě Moravané, nahradit francké embargo pílí a zručností. V tištěném plánu Starého Města, které bylo jen malou ukázkou, a výsekem řemeslné zručnosti Velkomoravské říše, lze spočítat, že Moravané disponovali dvěma kovoliteckými pecemi, kovářskými dílnami, železářskými pecemi, výrobou keramiky a šperků, o textilu a dřevěném náčiní nemluvě.

Za zvláštní zmínku stojí dlabané čluny, lodě zvané monoxyly. Též tu bylo nalezeno náčiní na lov ryb, harpuny a železné háčky, dřevěná vědra s ozdobným kováním, různé druhy válečných sekyr, dřevěné lžíce a naběračky, provazy, železná udidla, kosy, dokonce ovčácké nůžky, „krojidla“, železné ocílky, ale i železné klíče a kování zámku, kostěné brusle a šídla, proplétačky a jehelníky z parohoviny, přesleny z pálené hlíny, ba i kostěná píšťalka. O kovovýrobě svědčí nálezy hřiven, prutů ze železa nebo olova, sloužící dalšímu zpracování. V té době byly ostatně hlavním pokladem kovy, zvláště železo a dřevo.

Zcela zvláštním a velmi výmluvným objevem byl tedy nález železných pisátek, tak zvaných stilů, jimiž tehdejší literáti a duchovní otcové psali do voskových destiček. To jsme se dostali již do světa duchovních zápisů, překladů a písemných záznamů, které posunuly Velkou Moravu do kulturního světa – a měly větší cenu než šperkařství a hrubá kovovýroba. To všechno jsou dnes jen zbytky dávných pokladů, které hovoří o bohatství velkomoravského panstva, družin mocných vladařů, zatím co destičky a pisátka jsou jen výchozím materiálem, jako inkoust a papír či pergamen na stole pozdějších kronikářů. Cenu má však, jak by vyprávěl vladař v Exupéryho Citadele, jen moudrost, která je nakonec uložena v knize a posléze v paměti, je podkladem, který nemá nic společného s inkoustem nebo železným stilem. Tento poklad nám přinesli oba věrozvěstové.

Jestliže jsme začali své vyprávění situováním sídlišť a chrámů do podoby korálů, (které se ostatně také navíjely, zejména ze skla a vzácného kamení), potom bychom si měli připomenout, že potom, co jsme si řekli o významu jednotlivých sídel, o centrech vzdělanosti, kultury a produkci tovaru, budeme muset zopakovat, že přesto toho o významu jednotlivých sídel vlastně mnoho nevíme.

O situování bájného „Veligradu“, který znamenal nejspíše „velkoměsto“ se dodnes vedou spory. Podle pověstí šlo o hlavní město této říše, o mocenské centrum a dokonce o církevní metropoli arcibiskupa Metoděje. Podle jiných znalců není původní Veligrad ani totožný s dnešním Velehradem. Víme toho věru pramálo. Dnes k situování Veligradu má dokonce nejblíže (jak se dohadují historici) obec Modrá. Tak či onak se vesnice „Veligrad“, dnes Velehrad nachází 6 kilometrů od Uherského Hradiště a bylo poprvé zmíněno až za olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka roku 1131. Sem tedy míří každoročni procesí ke klášternímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie, vysvěcenému roku 1228. Později byla k původnímu zasvěcení P.Marie přidána i jména světců Cyrila a Metoděje, a chrám (dlouhý 86 metrů) si uchoval románsko-gotický charakter. Ale podstatné není situování místa, v němž před tisíci lety věru jen krátký čas putovali dva učitelé, ale významné je, že dnes, ještě po více než jednom tisíciletí touto cestou putují věřící, aby ve starém chrámu zakládali modlitbami úly na med pro zimu věčnosti, jak by napsal Exupéry..

Děvín s troskami dávné pevnosti je opředen mnoha legendami, zatímco Olomouc neprošla nikdy systematickým výzkumem časů, kdy i zde, nesporně panovala velkomoravská knížata. Známé je Pohansko u Břeclavi, na mapách je zaznamenáno sídlo Líšeň, Pobědim, ale, též jako mnohé součásti řetězce pevností, tržišť a církevních staveb, o nichž soudíme, že jedna každá z nich tvořila jen jednotlivé “perličky“ velkomoravského „korálového náhrdelníku“, nataženého podél celé řeky Moravy. Zdá se tedy, že se postavení mocenských center střídalo cestou podle Moravy, a v jednotlivých osadách nacházel kníže a jeho družina hrazení, ochranu ale i hmotné zaopatření.

V každém přípádě Velká Morava i po tisíci letech inspirovala četné, a zdaleka ne poetické osobnosti. Například Františka Palackého, který se jal v básnickén rozpoložení veršovat.

Tu z pramenů já čerpati živých
chci slovanskou sílu; i skály olympské
ožijíc povznášeti divně budou
hlaholy slovanské lýry mé…

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková