Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková CESTY NA VELEHRAD. I když potenciálních hradeb, chámového zdiva, hrobů a pokladů je na Moravě nepočítaně, a ačkoli hledáme vytrvale někdejší Veligrad, mezi všemi osadami, málo platné, cesta mezi všemi svatostánky vede přece jen k chrámu na Velehradě.

Dávné poutní místo, které (i když neslynulo zvláštními objevy a poklady) nakonec v dějinách i v našem povědomí splynulo s oběma věrozvěsty a s představou původní Velké Moravy. Dnes tu mimochodem odpočívá 21. český kardinál Tomáš Špidlík, který na Velehradě duchovně vyrůstal, aby se v chvění evropské kultury nakonec sešel v Římě se svým přítelem Janem Pavlem II. Odsud se až po smrti vrátil do symbolického centra národa, formujícího se před tisíci lety.

Podstatný je chrám, do něhož se vydává poutník na počátku našeho tisíciletí. Tady shledáváme, že jsme v centru Moravy a vlastní víry, že jsme uprostřed unionistických snah, které nás spoutaly před tisíci lety a do třetice sem vkládáme počátek kulturního života. Neboť začali jsme Písmem svatým, abychom po literatuře církevní, posvátné, pokračovali. Jak říkal kardinál Tomáš Špidlík, který spí právě v tomto chrámě, kultura „světská přišla (alespoň u nás) ke slovu až později.“

Když na Velehradě promlouval Jan Pavel II., nesporně příští světec, dal se slyšet, že „úhelný kámen evropské jednoty nalézáme zde na Velehradě (stejně jako třeba na Monte Casinu, odkud svatý Benedikt budoval Evropu latinskou), kam soluňští bratři natrvalo vštípili do dějin Evropy tradici řeckou a byzantskou. Tyto dva obrovské vklady, obě tradice, byť jsou odlišné, patří k sobě. Společně tvoří křesťanskou Evropu – někdejší i současnou.“ Ne náhodou právě svatý Benedikt, Cyril a Metoděj se stali rozhodnutím Jana Pavla II. patrony Evropy, která věru, uprostřed hmotných a morálních vichrů ochranu vskutku potřebuje.

Benedikt co by zakladatel řádu se svými benediktiny nastoupil na Monte Casino v čase po zániku říše římské, což se odehrálo v roce 476. Sám se narodil přibližně v této době; a uvádí se, že se tak stalo okolo roku 480 v Nursii, a zemřel roku 547 ve zmíněném klášteře, který byl v průběhu Benediktova života dobudován. Zatímco západní říše zanikala, zdejší bratři se jali přepisovat díla antické kultury. Starověká římská říše se už beznadějně rozpadala na východní a západní, ale na Monte Casinu byl zasazen strom, který pokračoval v odcházejícím díle. A jak píše Tomáš Špidlík, „mezi obě části se vsunula nová vlna slovanských národů. Budou patřit k Západu nebo Východu. Cyrilometodějská mise na Velké Moravě ukázala aktualitu problému na mezinárodním fóru.“ A tu si Řím „uvědomil, že by mohla být Morava mostem, který by spojil rozpadající se jednotu světa.“

A tím vynikl význam Velké Moravy, Velehradu, pradávného srdce Velkomoravské říše, jak pravil na tomto místě Jan Pavel II. „Zde je hrob biskupa Metoděje… Zde jsou naše kořeny.“ „Království Boží, kdysi odkázané apoštolům, bývá v různých okamžicích dějin předáváno stále novým a novým lidem a národům. Zde, na tomto místě, na moravském Velehradě, cítíme zvláštním způsobem dějinný ´odkaz´ království – i ty, kteří se stali jeho správci a strážci.“ A jak dodal, „misie Cyrila a Metoděje“, jakkoli byla jen krátkou historickou epizodou, „byla dalším pokračováním poslání, které začalo v jeruzalémském večeřadle v den zmrtvýchvstání. V jejich misii působil tentýž Duch Svatý, kterého apoštolové přijali od zmrtvýchvstalého Pána.“

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková