Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková A NA POČÁTKU BYLA CESTA. A cesta, na kterou se vydali Cyril s Metodějem, věru nebyla krátká. Konečně ani cesta nikoho z nás není jednoduchá.

Psychoanalytik Sigmund Freud, který toho o naší duši mnoho věděl, to vyjádřil slovy, že cesta od kojence ke kulturnímu člověku je vždycky daleká. „Mnoho lidiček by na ní zbloudilo, a ponecháni bez vedení vlastnímu vývoji by nedospěli včas ke svým životním úkolům.“ Krom toho, vrátíme-li se k oběma bratřím, v těchto dvou postavách se setkávaly nejen cesty, ale osobně i vzdělanci, světci a umělci, tedy pravda, dobro a krása. Což svědčí o šíři záběru, k němuž se záhy vskutku dopracovali jako vynikající duše a mimořádní jedinci. Konec konců – jak víme – ještě ve zcela cizím prostředí.

Hned úvodem bychom měli poznamenat, že císař Konstantin (312-337) založil říši těchto postav a město Konstantinopol (324), aby mohl opustit problematickou metropoli Řím. Nová metropole vznikala v místě staré řecké kolonie Byzantion, co by hlavní město Východořímské říše. Zatímco západořímská část imperia byla napadena Góty, z Cařihradu se stalo velkolepé opevněné sídlo s řadou bran. Pozoruhodné ovšem je, že Konstantinopol či Instambul byl (právě tak jako Řím nebo Praha) na sedmi pahorcích. Stal se klíčovým bodem na rozhraní Evropy a Asie, v němž se sbíhá nejen Malá Asie s Bosporem, ale i Černé a Bílé moře se Zlatým rohem. To bylo tedy místo historického počátku našich světců a konec konců i jejich operační prostor. Řím se přitom hroutil, zatímco císař Justinián I. Veliký (527-565) vytvořil hned trojí opory nové říše Západu. Uchoval římskou státní organizaci, udržel římskou kulturu, zachoval křesťanskou ideologii a vydal učebnice práva s výpisky a záznamy římských právníků, Corpus iuris civilis. Tedy občanské právo, z něhož se vyučovala celá Evropa.

V těch časech zazářila říše i univerzitní vzdělaností, a císař založil chrám Boží Moudrosti, kupolovitou baziliku o výšce kupole 55 metrů. Tak vznikla, (vysvěcením roku 562) Hagia Sophia, největší stavba svého druhu v tehdejším kulturním světě. A zatímco se západořímská říše rozpadala, opevněný Cařihrad a východořímská říše ovládala východořímské končiny do poloviny 15. století (395-1453) a za císaře Justiniana rozšířila svůj vliv do Itálie, severní Afriky, až na Pyrenejský poloostrov a tedy do končin, kde působili Arabové. V letech 867-1056 však dosáhla tato velmoc vůbec největšího rozsahu, dospěla k Eufratu, na Dněpr i do Arménie.

Nás ovšem zajímá zejména čas, kdy do dějin vstupovali naši věrozvěsti – stalo se tak v letech, kdy panoval v říši Michal III. (zvaný též Michael), který nastoupil do pořadu císařů jako tříletý chlapec, za něhož spravoval moc v Byzanci strýc Bardas. Bylo tedy nesporné, že se dva nadaní muži vydají na daleké cesty, že budou putovat do dnešního Ruska, ale i do Babylonu, mezi Araby a rokem 863 počínaje také do takzvaného „Veligradu“ v centru Evropy.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková