Důchodce a duchovní život – Jednotvárnost

Autor článku: František Benda Stačí se trochu pozorněji všimnout četných vývěsek a plakátů, abychom zjistili, kolik se koná různých přednášek a duchovních sezení na nejrůznější témata. Jako upoutávka k nim bývá připojena buď fotografie nějaké ušlechtilé tváře, nebo silueta některého přitažlivého cviku.

Všechny tyto návrhy nabízejí zájemcům jediný základní cíl: do současného, stále hektičtějšího způsobu života vnést trochu zklidnění a uvědomění. Na takový zdánlivě jednoduchý požadavek by se dal ale nalákat jen málokdo. Proto je nutno jej navíc ještě vyšperkovat některými atraktivnějšími sliby, jako je pevnější zdraví, prodloužení života, snadnější zvládání stresů apod. Na to by mohl slyšet už leckdo, a třeba projeví i zájem.
Ne že by to byly liché sliby. K takovým výsledkům je skutečně možné se dopracovat – ovšem základem je ono zklidnění mysli a uvědomění si všeho, co se v ní právě odehrává.
Vpadnout přímo do nabízených schopností je téměř nemožné, ne-li dokonce nebezpečné. Není žádný problém se dočíst, jak vypadá a jak se chová ten, který již něčeho podobného dosáhl, takže by možná stačilo ho pouze napodobit. Lidská fantazie je mocná – není nesnadné vžít se do takové situace a přesvědčit sami sebe, že už i my jsme téměř stejně dokonalí. Je ale všeobecně známo jak končí okázalé stavby se základy na písku. Jejich zhroucení na sebe nenechá dlouho čekat. Zrání přeskočit nelze. Což je důvod, proč každý solidní kurz začíná skromnými ponaučeními, a hlavně – dlouho to trvá.
Šok, který – zejména mladí – nadšenci prožívají, spočívá ve zdánlivě nepřekročitelném rozdílu mezi životem, jehož byli až dosud součástí, a světem, který se jim nově otevírá, a do kterého by se měli nyní zařadit.
Tak zvaný vnější svět, který každodenně prožíváme, je někdy až přeplněn nejrůznějšími zážitky, tu příjemnými, tu skličujícími. Jeho charakteristikou je, že se v něm stále něco děje, stále jedna změna následuje jinou. Téměř nic se neopakuje, je nutno být trvale ve střehu. Je sice pravda, že na okolní dění lze do značné míry rezignovat, přestat se o ně zajímat a živořit na vlastním malém písečku, ale to nikterak dlouhodobě neuspokojí. Na druhé straně vede zřejmě předem marná snaha vyrovnat se se všemi zdánlivě neopominutelnými požadavky k nespokojenosti ještě větší.
Toto poznání podtrhuje znepokojivě neslučitelný paradox: na jedné straně přeplněnost podněty, vyžadující plné nasazení pozornosti, na straně druhé zklidněn í a pohroužení se do vnitřního ticha. Jak se v tom vyznat? Jak se rozkročit do té míry, abychom stáli každou nohou v jednom z těchto světů a žádný si při tom neznepřátelili?
Vodítkem může být řešení problému manželské dvojice, ve které je manžel fanda na hory, kdežto manželka zbožňuje moře. Jak strávit dovolenou, aniž by si ji zkazili malichernou rozmíškou nebo zbytečným konfliktem?
Jednoduše. Místo toho, aby jeden ustoupil a zachoval se podle přání toho druhého, což by k hledané harmonii těžko přivedlo, volí pro svou rekreaci takové místo, něco jako průsmyk, jehož poměrně nízká poloha bude ještě vyhovovat manželovým představám o horách, ale nebude příliš vysoká pro manželčinu touhu být v blízkosti moře.
Vztáhneme-li to na představy světů přeplněnosti a umírněné prázdnoty, je jasné, že i zde se musíme uchýlit k ústupkům jako onen zmíněný manželský pár. Pokud se chceme alespoň něčeho dobrat, musíme se zcela dobrovolně (tj. nikoli pod tlakem jakýchkoli okolností) vzdát mnohého z toho, co jsme zatím vítali jako potřebné, nebo alespoň příjemné vylepšení se svého života, ale jen do té míry, abychom byli schopni dodržovat svůj nezbytný navyklý standard. Současně s tím se musíme snažit zařadit nově do svého života zatím neznámé požadavky: pozorování vlastní mysli, její zklidnění a vyloučení všeho, co tento klid nějakým způsobem narušuje. V obou případech se tedy musíme lecčeho vzdát.

nás překvapit, že se to zpočátku zdá téměř zhola nemožné. Pak si tedy uvědomme, že jsme po celý svůj dosavadní život nechali své mysli zcela volnou uzdu, takže nejen že jsme ji nikterak nekontrolovali (však také k tomu nebyl důvod, a stejně bychom bývali nevěděli jak), ale dokonce jsme ji v některých jejích záletech podporovali, až rozvíjeli, a to bez ohledu na to, jestli nám to na duchovní rovině může nějak uškodit. Což se – bohužel – ve většině případů skutečně přihodilo. To jsme si ovšem ve své nevědomosti neměli možnost uvědomit.

S tou pestrou přeplněností, na kterou jsme si dříve tolik stěžovali a chtěli se z ní nějak vymanit, se kupodivu najednou neradi loučíme. Je příliš lákavá a vlezlá, než aby se dala tak snadno zapudit. Naproti tomu nové požadavky, na jejichž konci zeje prázdnota bez vzruchů, nejsou příliš lákavé – alespoň se tak zdá. Dokonce se tváří jako pravý opak všeho, co nás až dosud objímalo svýma mnohočetnýma rukama. Požaduje se od nás totiž zklidnění, k jehož uskutečnění se doporučuje nekonečné opakování několika jednoduchých paradigmat – vždy znova a znova. Stále se opakující soustředění na jejich začátek, a stejně tak i na jejich konec. Bohužel se s takovými návody setkáváme pouze v oblasti tzv. duchovních cvičení ve formě modliteb nebo koncentračních cvičení. Jak jednotvárné a nezáživné!

Je ale celkem snadno pochopitelné, že jestliže se chceme dostat z područí jakéhosi dřívějšího neuspokojivého stavu, nedokážeme to nikterak jeho dalším rozvíjením a prohlubováním, nýbrž právě naopak – příklonem k něčemu zásadně jinému, opačnému, až dosud neznámému nebo alespoň přehlíženému. Hnát se bezhlavě od jednoho lákavého zážitku k druhému může být nějaký čas i zábavné a vzrušující, jenomže i to postupně zevšední a omrzí. Druhá strana této neposednosti na sebe nenechá dlouho čekat a zavalí nás svou bezobsažnou prázdnotou. To oáza klidu nám nabízí, že nás všestranně obejme svýma laskavýma, utěšujícíma rukama.

Chceme-li něco skutečně poznat, musíme k tomu přistupovat s myslí nezabarvenou jakýmikoli předcházejícími představami, které už předem přiklánějí každý soud na svou vlastní stranu. A toho je schopna pouze mysl předem uklidněná, neovlivněná touhou něco z poznaného získat nebo se na jeho rozvoji dále jakkoli zúčastňovat. Takový požadavek může splnit pouze mysl, která prošla nějakou předešlou disciplínou a dále ji udržuje. Mysl, která dokáže rozeznávat, třídit, odkládat nepotřebné či škodlivé části – a nelitovat toho, čeho se zbavila. Kdo chce vybrat nejlepší, musí odložit i mnohé stále ještě dobré nebo pouze postačující.

Vše se samozřejmě nemusí ani při velké snaze povést hned napoprvé, ani napodruhé, a možná ani po dlouhodobém opakování. Zde není úspěch na splátky, abychom cosi ihned získali a postupně to spláceli. Na místě je pouze dlouhodobé (někdy i velice dlouhodobé) šetření, avšak získaný výsledek pak stojí za to.
Proto k základní výzbroji patří opakování a trpělivost.

Autor: František Benda, Foto: Internet