Důchodce a duchovní život – Newton

Autor článku: František Benda Stále se znovu a dokola mluví o jakémsi duchovním světě. Existuje však skutečně? Jak to, že o něm nemáme všeobecně známé, jednoduché a průkazné svědectví? Nebo snad opravdu existuje, a to jenom my nejsme schopni jej snadno spatřit?

Tento stav se pokouší vysvětlit příměr, ve kterém se praví, že všichni se jakoby nacházíme v temné místnosti. Jen pošetilý se domnívá, že se ocitl právě v jejím středu, kdežto moudrý hledá stěny, kterými je tato místnost omezena. A podaří-li se občas někomu nalézt a pootevřít některou z dobře přiléhajících okenic, dopadne na něj kousek světla zvenčí, čímž uvidí jemu dosud neznámý a pestrý svět. Jenomže začne věřit, že celý okolní svět je právě takový, jako onen nepatrný výsek, který právě objevil, takže dost často nabude přesvědčení, že takto vypadá celý svět a začne o tom přesvědčovat i ostatní.

Ten tmavý svět se dá celkem snadno připodobnit k běžnému stavu našeho vědomí. V něm je všechno víceméně už dávno důvěrně známé. Předměty jsou bez změny na svých místech a chovají se podle známých fyzikálních zákonů. S těmi jsme dobře obeznámeni a předpokládáme, že nás nezklamou.
O tuto naši bezpečnost se zasloužily vědecké kapacity minulých století. Isaac Newton tím, že umístil všechny předměty na pevné podloží, otevřel dveře dalším následovníkům, kteří jeho myšlenky rozvedli do nejjemnějších detailů. V nich nezůstali pouze na zemi. Své výzkumy přenesli i do vzdálených končin vesmíru, a ani opačný pól – nitro hmoty – neušel jejich pozornosti.

Věda vítězně jásala. Vše se dalo spolehlivě změřit, zvážit a vypočítat, a to dokonce jak do vzdálené minulosti, tak i do jinak neznámé budoucnosti. U všech předmětů a jevů bylo možno zjistit jejich vlastnosti. Tyto parametry pak nebylo obtížné sestavit do přehledných tabulek a umístit do encyklopedií, kde si je mohl kdokoli a kdykoli vyhledat. S ověřováním jejich pravosti si nebylo nutno dělat starosti: byly jednou už určeny, a to přece stačilo.

Jenomže toto nadšení – jak už to bývá – nemělo dlouhého trvání. Moderní výzkumné metody poukázaly na drobné nesrovnalosti v dosavadních teoriích. Jejich prozkoumání vedlo téměř k vědecké revoluci: byl objeven nový, dosud neznámý rozměr přírody. A stačilo k tomu pouze trochu pootevřít až dosud pevně přiléhající jistou okenici.

Nic pojednou nebylo zcela určité. Pevná hmota se projevila jako značně porézní, až průchozí, a podle některých dokonce víceméně prázdná. Co dříve pevně stálo, nyní se začalo vlnit, a co bylo zatím pouze malé, začalo se rozpadat na částice stále menší.
Celkový obraz přírody se tím ale nikterak nezměnil.

Jakkoli není důvod moderní vědě nevěřit, dál můžeme sedět bezpečně na svých židlích, aniž bychom se někam propadli, a zdí procházet lze pouze v pohádkách a bájích. Také jsme ochotni připustit, že našimi těly neustále prostupuje množství různých elektromagnetických vln a nepatrných jaderných částic, ale jestliže nikomu neublížily, pokud se o nich nevědělo, proč bychom se jich měli bát i dnes?

A že všechny drobné částice kmitají tím více, jak stoupá jejich teplota? Však dobře, i naprosto nepoučený laik, stojící u sporáku, toho dokáže při přípravě oběda využít, aniž měl sebemenší potuchy o termodynamice.

Takže se můžeme ptát obdobně jako na začátku: stále se znovu a dokola mluví o jakémsi molekulárním a atomovém světě. Existuje však skutečně? Jak to, že o něm nemáme všeobecně známé, jednoduché a průkazné svědectví? Nebo opravdu existuje, a to jenom my ne-jsme schopni jej snadno spatřit?
A logicky musíme připustit: ano, zcela zjevně existuje, to jenom my se nezajímáme o jeho podrobnosti, i když mnohé jeho důsledky zcela běžně používáme. Stačí se vidoucíma očima rozhlédnout kolem sebe a najdeme je doslova na každém kroku.

Pokud bychom jej chtěli poznat blíže a podrobněji, museli bychom se obrátit na odborníky, kteří se jeho studiem zabývají. Pak by se nám pootevřela nikoli pouze jedna okenice, ale rozrazila by se jich kolem dokola celá řada, takže by se objevil nový, dosud neznámý svět v celé své kráse a složitosti. Do takového pokusu se ale chce jen málokomu. Nestačí totiž jen otevřít pomyslnou okenici – je nutno se také učit přijímat nové vazby a zákonitosti a namnoze se vybavit i složitou aparaturou s celým štábem operátorů – nejeden zde rychle couvne.

Jak to, že lidé neobjevili tato omezení, tyto zákony dříve? Jednak proto, že nebyly vypracovány patřičné měřicí metody, které by takové postupy umožňovaly, jednak proto, že nově objevené fyzikální zákony se vztahují na extrémní podmínky: velké rychlosti, malé rozměry, značné teploty, krátké časy trvání a jiné hodnoty, které se dají povětšinou nastavit pouze v nákladné laboratoři.

Ve vztahu k duchovnímu světu jsme na tom obdobně. I ten zde zcela zjevně existuje. I s jeho důkazy se setkáváme na každém kroku, jenomže je považujeme za již navyklé a tedy samozřejmé. Chceme-li se s ním ale seznámit podrobněji, také zde se musíme obrátit na odborníky, kteří se jím vážně zabývají. A rovněž zde se musíme smířit s tím, že budeme muset poopravit svůj dosavadní způsob myšlení. Se svými starými názory se ničeho nového nedobereme. Kdyby to bývalo bylo možné, tak k tomu přece došlo už dávno – či snad ne? Hlavní rozdíl je ovšem v tom, že nebudeme potřebovat složité a nákladné aparatury, ani nebudeme muset najímat štáb operátorů k zajištění jejich provozu. Ba právě naopak: výzkum v této oblasti potřebuje cosi zcela jiného. Samotu, pohroužení se do sebe sama, kontrolu vlastních myšlenek a omezení životních potřeb na co nejmenší, ale ještě únosnou míru.

A stejně jako si kdokoli může v encyklopediích vyhledat parametry, vztahující se k vlastnostem našeho fyzikálního světa, obdobně i každý, kdo má dostatečné odhodlání, může kdykoli začít s objevováním onoho tajuplného, zatím mu uzavřeného duchovního světa.
Autor: František Benda, Foto: Internet