Důchodce a duchovní život – Otec a škola

Autor článku: František Benda Kdybychom se podívali na naši současnou společnost očima některého nábožensky založeného člověka, zbožného a pravověrného, zhrozili bychom se.

Každé náboženství předpisuje nějaký typ duchovní činnosti a vyžaduje od svých vyznavačů jeho plnění. Co se s ním neshoduje, je pokládáno za zavrženíhodné. A tak je např. naše společnost terčem sžíravé kritiky ze strany muslimů, kteří ji ovšem znají většinou pouze značně zkresleně z televizních seriálů. V nich je předváděný svět plný násilí, lží a podvodů – neboť bez nich se žádný seriál nemůže obejít – což silně kontrastuje s jejich světem, naplněným každodenním vyvoláváním muezzina k denní modlitbě, se světem přísných omezení ve společenské sféře, se zahalováním žen, zákazem některých jídel, s půsty a podobně.
V seriálech je nesporně zobrazeno i mnoho dobrého, ale toho si jejich kritika málokdy všímá. My také naopak zase známe muslimský svět většinou pouze ze zpráv o dalších teroristických akcích, aniž bychom měli možnost nahlédnout do jeho běžného, dávno zaběhnutého způsobu života.

Nelze zastírat, že náš současný konzumní způsob života duchovním prožitkům nikterak nepřeje. Sdělovací prostředky se nás snaží přesvědčit, že všichni také vlastně prožíváme jeden velký, ohromující seriál. Denně nám předkládají vzrušující divadlo politických machinací, veřejného násilí, lží a podvodů, proložených kdekterou přírodní katastrofou. Málokdo si při tom připomene základní novinářskou poučku, že „dobrá zpráva – žádná zpráva.“ Pro skutečné poučení o životě běžného občana v té které společnosti se musíme obrátit jinam, než k těm, kteří si vzali za svůj úkol předvádět skutečnou současnost co nejvíce vzrušujícím způsobem.

Do katastrofy se ale řítíme pouze zdánlivě. Podobná varování před všeobecným špatným chováním můžeme číst například již ve Starém zákoně, kde proroci buď dštili svůj hněv na své zkažené současníky, nebo naopak lkali nad dovršenou zkázou jako důsledkem nezřízeného života. Ani antika nezůstala ve svých soudech pozadu; výmluvným důkazem je například osud Sokratův.

Svět se ale – navzdory těmto chmurným předpovědím – zatím ještě nezhroutil, a klidně si existuje dál po svém. Jako kdysi dávno, tak zajisté i v současnosti se v něm odehrává mnoho dobrého, kvalitního, rozvoje schopného, což ale nemá žádnou publicitu z toho prostého důvodu, že je to všední a příliš okoukané.

Občan, odjíždějící s naplněným nákupním vozíkem ze supermarketu, zajisté nemá náladu zabývat se v té chvíli duchovními myšlenkami. Ty dřímají někde hluboko dole u dna pod sáčky a krabičkami z umělé hmoty. Ke slovu se mohou dostat teprve tehdy, když je doma všechno zboží roztříděno a uloženo do chladniček, mrazáků a příslušných skřínek. Občas si ale přece jen někdo uvědomí, že zásoba potravin, bezpečný byt a domácí pohoda jaksi k pocitu plného štěstí ještě nestačí. Že patrně se tu něčeho nedostává. A že je to něco, nalézající se mimo jídlo, byt, teplo domova, mimo nejrozličnější dění ve světě, a dokonce i mimo vše, co se dá běžně pojmenovat. Tehdy teprve začnou někteří lidé hledat, jakkoli zpočátku ani dost dobře nevědí co. Snad pocit naplnění.

Hledat mohou buď sami v sobě, nebo se mohou obrátit na instituce, které pro takové pokusy nabízejí své služby. Zcela v tomto směru selhává věda; tržní ekonomika se zabývá právě jen těmi plnými nákupními vozíky, a psychologie, která je duchovní problematice přece jen blíže, se zajímá spíš jen o posuzování jednotlivých typů přístupů než o praxi vlastního proniknutí do podstaty jevů.

Pro duchovní oblast lépe vyhovují různá náboženství nebo filosofické směry, které to mají přímo ve své pracovní náplni. Lidé obecně rádi filosofují nebo alespoň pronášejí různá moudra a filosofické bonmoty, ale ani ty nevedou do nitra věci. Pouze popisují jakousi cestu nebo prožitky z jejího ukončení. K jádru a k prožitku z jeho dosažení je nutno se prodírat jinými způsoby. Nestačí si pouze jako veverky navzájem pohazovat nerozlousknutý oříšek, o kterém víme, že se uvnitř ukrývá chutné a žádoucí jádro.
Způsobů k jeho dosažení se nabízí hned několik.

Jakýkoliv duchovní život předpokládá existenci čehosi vyššího, co přesahuje lidské možnosti, co je sice tušeno, ale nedosažitelno. Tato nedosažitelnost ale kupodivu nikoho neodrazuje; právě naopak: po celou dobu lidské existence se nesčíslné zástupy žen a mužů snažily do jejího hájemství přece jen proniknout. Na vlastní nebezpečí, tak říkajíc „na vlastní triko“.

U nás nejznámější a nejvíce po ruce jsoucí je náboženství, a to hlavně křesťanské, jmenovitě katolické. Doba, kdy bylo – nebo muselo být – bezvýhradně přijímáno, je pryč. Obdobně už byla téměř zapomenuta jména těch, kteří se je snažili svého času nějakým způsobem opravit nebo zreformovat. Co ale nevymizelo ze všeobecné paměti je vědomí, že nejdříve se s neodůvodněnou jistotou mluvilo o tisícileté době Kristově a čekal se jeho návrat. Když to ale nevyšlo, čekalo se totéž od tisíciletí druhého. A znovu se nic nestalo. Z toho přirozeně vznikla jakási celková nedůvěra v základní poučky a sliby církve. Vždyť Kristus přece prohlašoval, že je přímým božím synem a že jeho království znovu přijde!

Obdobně neuspělo ani židovství. Jakkoli údajně Abrahám navázal s Hospodinem úmluvu, že jeho národ bude povýšen nad všechny ostatní, jakkoli Mojžíš dostal při setkání s Hospodinem přímo návod ke zbožnému životu, uplynulá tisíciletí i doba současná svědčí o něčem jiném.

Rovněž Mohamed dostával údajně přímá navedení od Alláha, a přesto, že se jeho říše kdysi rozrostla do rozměrů na tehdejší poměry nebývalých, nikterak se jeho učení nestalo vzorem pro celý zbytek světa.
Pro člověka nevěrce, který by takto – v podstatě naivně – posuzoval působení oné uctívané nejvyšší bytosti, celý systém zdánlivě selhává. Komu se ale takové selhání zdá podezřelé, musí hledat dále a zřejmě i jinde, nebo alespoň jinak.

Všechna tři jmenovaná náboženství mají jedno společné, a to víru v určitou nejvyšší bytost, která je zdrojem všech zákonitostí a tím i veškerého dění. Proto ji také naivní posuzovatelé činí odpovědnou za vše, co se jim právě na jejich životě nelíbí. Jiní se snaží nejvyšší bytosti různými obřady zalíbit doufajíce, že si ji nakloní a budou následkem toho ve svých světských konáních úspěšnější.

Vedle těchto náboženství k nám pronikají i pozoruhodná náboženství jiná, jmenovitě východní, která mají základ odlišný. Pro ně neexistuje jediná svrchovaná bytost, jíž by bylo nutno se nějakým způsobem zalíbit. Cosi svrchovaného sice uznávají, ale nikoli kdesi od člověka daleko a v nepochopitelnu, nýbrž naopak velice blízko,i když je to stejně obtížně uchopitelné. Podle jejich přesvědčení – výraz „náboženství“ pro ně není zcela vhodný, protože se zde o Boha vlastně nejedná – je onen nejvyšší princip ukryt přímo v srdci každého člověka. Umístění v srdci není sice zcela přesné, ale taková představa je celkem dobře pochopitelná. Potom nejde ani tak o to, aby se člověk zalíbil svému Pánu nějakými vnějšími obřady, jako spíš o to, aby se snažil odstranit překážky, které mu znemožňují tuto vloženou boží jiskru uvnitř sebe pochopit a uvolnit jí cestu k rozvoji. Místo úsilí, obráceného ven, se člověk má snažit o zušlechtění sebe sama.

Obě metody mají své přednosti i nevýhody. Jsou lidé, kteří cele – nebo alespoň občas – zatouží po matčině náruči, kde by byli v naprostém bezpečí hýčkáni, nebo po vlídné ruce otcově, který by od nich oddálil všechny nepříjemné povinnosti a starosti, a navíc je obdařil dědictvím, na jehož vzniku se nikterak sami nepodíleli. Jiní netouží po tom, aby jim bylo cokoliv bez jakékoliv zásluhy prostě jenom přiděleno (i když se tomu v podstatě nebrání), ale chtějí se o své úspěchy zasloužit sami. Nebojí se vzít část svého osudu do vlastních rukou. Jako ve škole: v patřičné době osvědčí svou připravenost a schopnost postoupit k dalším, vyšším úkolům. Chtějí prostě mít na utváření svého života vlastní podíl.

Konzumní společnost podobným myšlenkám příliš nepřeje. Může k nim ale paradoxně přispět tím, že člověk v ní celkem snadno nasytí své základní potřeby, čímž mu – byť jenom teoreticky – zůstává čas na rozlišení po čem vlastně touží a co ve skutečnosti dostává. Načež mu – opět paradoxně – dokáže duchovní cestu docela dobře i usnadnit.

Autor: František Benda, Foto: Internet