Důchodce a duchovní život – Zbožný rolník

Autor článku: František Benda Pán Šiva zas jednou putoval po zemi, doprovázen svým věrným zbožňovatelem Náradou. Brzy před polednem se přiblížili k chudičké vesnici.

Nuzné příbytky jejích obyvatel byly roztroušeny po širém okolí.

„Zde se musíme zastavit“, pravil Pán Šiva, „ v této vesnici žije jeden velice zbožný rolník“.
“Jak se projevuje ta jeho zbožnost, můj Pane?“, zeptal se Nárada zvědavě.
„Tento muž je velice zbožný“, opakoval Pán Šiva, „každý večer vysloví třikrát mé svaté jméno“.
„Pane“, zvolal Nárada v nevěřícném překvapení, „co je to za zbožnost? Víš přece, že celá země je poseta chrámy, ve kterých nesčetné zástupy mnichů opěvují tvé jméno ve dne v noci – a tento, jak pravíš, zbožný rolník, je vysloví pouze jednou denně, byť třikrát“.
Pán Šiva mezitím usedl na kraji cesty do stínu nevelkého keře a poutnickou hůl položil opatrně vedle sebe.
„Nárado“, požádal, „vezmi pohár a přines do něj vodu“.

Nárada ožil štěstím, že může pro svého milovaného a zbožňovaného Pána něco udělat. Rychle vybalil z mošny jednoduchý pohár a vyrazil k nedalekému prameni.
„Ale pozor!“ volal za ním Šiva, „přines jej plný, až po okraj!“
Nárada se za chvíli šouravým krokem vrátil, a s hrdostí, oči upřené na hladinu vody, pomalu oznamoval: „“Zde jsem, Pane, a podívej – pohár je zcela plný“.

„A teď, Nárado,“ usmál se Pán Šiva, „obejdi celu tuto rozlehlou vesnici, ovšem tak pozorně a opatrně, abys ani tentokrát nevylil byť jedinou kapku vody“.
Nárada bez meškání vyrazil na cestu; ale zmizel s očí teprve po drahné chvíli, neboť jeho krok byl opatrný a tempo pomalé.

Slunce se již téměř sklánělo k západu a den se chystal zavřít svá víčka, když se s druhé strany vesnice vynořila postava, kráčející opatrným krokem, s očima upřenýma na nádobku, pevně svíranou oběma rukama.
„Jsem tu, Pane“, vítězoslavně volal Nárada již z dálky, „tvoji úlohu jsem splnil. Pohleď: ani kapka vody se neztratila“.
„Výborně “, pochválil ho Pán Šiva. „Ale prozraď mi, Nárado, ale upřímně: kolikrát sis na mne během té náročné cesty vzpomněl?“
„No promiň, Pane“, zašeptal Nárada téměř dotčeně, „jak jsem mohl na tebe myslet, když jsem musel celou svou pozornost věnovat té malé neklidné hladině vody? Všimni si, jak je ta vesnice rozlehlá! Trvalo mi to téměř celé odpoledne, než jsem ji obešel“.

„Vidíš, vidíš, Nárado“, usmíval se Pán Šiva shovívavě, „a v této vesnici žije rolník, který má staré rodiče, ženu a pár dětí. Všechny je musí uživit prací svých rukou! Pracuje od rána do večera, všechny síly musí napnout – a přitom si ještě dokáže najít čas, aby každý večer třikrát vyslovil mé svaté jméno!“

Ne každému je dopřáno umístit svou loďku do středu valícího se proudu. Jakkoli zbloudilá a ve zdánlivě odlehlém rameni hlavního toku zapomenutá loďka, zná-li směr, kterým se ústřední proud valí, s jistotou se ocitne na správné cestě.

Autor: František Benda, Foto: Internet