Planetární chůva a její konce

Autorka článku: Maura Za dobu, co vysílá televize, my, kteří to pamatujeme, jsme viděli ledacos krásného, zajímavého, nezapomenutelného, napínavého a těšili jsme se třeba na pokračování seriálů. V neděli bývaly pohádky a inscenace (nezapomenu na Richarda III. s panem Adamírou), v pondělí pan inscenace ze slovenské televize … a tak šel čas.

Při pohledu na programy si říkám – asi už všechno bylo řečeno, všechny filmy, co se daly odvysílat byly odvysílány a začínáme znovu – třeba Komisařem Moulinem (byl kdysi velký fešák a takový policejní rebel, kdo ví, jestli si dnes na svůj seriál vůbec vzpomene?). Myslím, že televize už nemá co nabídnout, protože za ty roky, co existuje, předvedla možné a nemožné.

Programy, při nichž může jít i o život

Kdo by neměl rád detektivky! Dříve to byly spíše psychologické sondy, hráli v nich zajímaví lidé a lehce při nich mrazilo v zádech. Už delší dobu se kupují ze zahraničí seriály, při kterých i divákovi jde o život (mohou mu zaskočit občas leknutím v krku křupky nebo sušenky, které u televize chroustá). Já podezírám tvůrce, že už nevědí, co by si vymysleli, aby zvedli sledovanost, protože u ostatních pořadů ji asi nezískávají tak snadno. A naše seriály, to je kapitola sama pro sebe. Nejenže jim chybí romantika, kterou může kdekdo v životě postrádat, ale také, podle mého názoru, falešně odráží realitu života, aniž si to diváci uvědomí. Ale já chápu, že je to pro herce dobrá obživa, občas jsou nasazeny „tváře“, na které se člověk podívá s nostalgií (pamatujeme, když byli mladí a krásní, ohniví a milostní). Ani v tom zahraničí to s televizí nevypadá dobře. Jak jsem se dívala, filmy a seriály se pořád opakují, zřejmě lidé, unaveni po dlouhém pracovním dni, naštvaní, že museli dlouho stát v dopravní zácpě nebo nestihli vyřídit nějakou urgentní věc, se natáhnou k televizi a sledují „panáčky“. Jedno, co tam je, hlavně, že se to hýbe, sem tam něco zajímavého, ondy nuda, pomalu se klíží oči a najednou – prásk a milý divák leknutím málem spadne z gauče …

Veškerá klasika byla již dávno odehrána

Velké romány, jako je například Chrám Matky Boží v Paříži od Viktora Huga, Balzacovy úžasné romány z Lidské komedie, Stendhalovy romány a jiné byly už dávno odehrány a dnes by jistě sledovanost nezajistily. Mladým by se to asi nelíbilo (bože, to je nuda, řeknou si a polovinu večera stráví hledáním zajímavých pořadů), nám starším zase nic neříkají různá fantasy a sci fi a podivnosti, které ani neumím pojmenovat. V Evropě i u nás se zřejmě velké romány přestaly psát, protože není jisté, že by šly na odbyt a různá nakladatelství a vydavatelství by zkrachovala. Ale to není nic nového! Již v minulosti, když George Simeon psal svého Maigreta (aby se vůbec uživil), byl překvapen, jak jde na dračku, zatímco jeho ostatní díla (kvůli kterým odešel z domu, aby se mohl stát spisovatelem i proti vůli svého otce) zůstala ležet. Je zřejmě konec doby, kdy mladí muži a mladé ženy opouštěli své domovy, vybaveni dobovým vzděláním, se toužili stát slavnými spisovateli, novináři a dobývat svět! Tak se zrodily různé módní literární směry a některým se i moc nedařilo. A dnes, když očima přejíždím hřbety knih, říkám si – na tu a tu knihu jsem stála frontu za svítání u knihkupectví a co mi ta kniha poví dnes, v této době? Možná, že mne k ní vábí vzpomínky nebo touha se v myšlenkách vrátit na zahradu, pod ten košatý strom s knihou, vítr mi obracel listy a všechno kolem žilo létem… Nejhorší na tom je, že málokdo dokáže zachytit současnou realitu tak, aby z toho bylo umělecké dílo, které by si mohlo později říkat klasika. Všechno je jen naznačeno a máloco vyřčeno tak, aby dílo bylo hodnotné, protože lidé potřebují vidět hodnotné věci, přemýšlet o nich a porovnávat se svými myšlenkami. Málokoho uspokojí, když se bude stále dívat na staré filmy, které už sledovanost sotva naplní. A přitom si říkám, jak vynikající výkony podávali herci své doby v kultovních filmech, ovšem, ty se nedají točit pořád a nastavovat další pokračování veleúspěšného filmu se moc nevyplácí, protože většinou se nedokáží tvůrci odpoutat od předchozího námětu a kouzlo okamžiku diváka mine.

Takže…

Podle mého názoru televize jako zdroj zábavy a poučení brzy nepotáhne. Znám dost lidí, kteří ji odhlašují, a to i ti borci, kteří dokázali sledovat všechny zprávy s nadějí, že se dozví něco šokujícího. Nejhůř jsou na tom ti, kteří jsou na televizi závislí, protože se nedostanou často mezi lidi a stejně si neuvědomují, že v ní vidí pořád stejné tváře, které se na ně usmívají, pitvoří, mračí a zubí. Za ty roky, co byla televize alfou a omegou rodinných zábav, zdrojem spočinutí a i chůvou (jsou lidé, kteří bez televize neusnou), se sotva kdo vrátí ke knize, protože se lidé odnaučili číst, pokud je co číst. Prošla jsem se několika knihkupectvími, většinou se nabízejí překlady zahraničních románů ze života šlechticů či jiných nadlidí, kteří se zamilovali do chudé přadlenky (romantická četba, ovšem tak šílená, jako autoři, kteří to píší), nebo životopisy slavných bez valné umělecké hodnoty, či klasická díla, o kterých jsem mluvila před tím nebo historická díla, na které unavení a vyprahlí lidé nemají náladu. Jsou totiž násilná stejně, jako doba, v které žijeme, a tak si u nich těžko odpočineme. A řešení? Když na to nepřijdou majitelé televizí sami, jak skutečně zaujmout a obohatit náš život a myšlení, neotravovat ho uměle šokujícími braky a hádajícími se politiky, měli by vyslechnout poptávku těch, kteří za vysílání platí, podle mne, nehorázné sumy. Televize už dávno není zdrojem kultury, kterou si lidé zaslouží. A pokud toužíme po jiném životě, než který vedeme nyní, pak je třeba hledat hodnotné zdroje poznání.

Autor: Maura, Foto: Internet