Rozumí nám

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Nedávno jsme s naším Atíčkem byli doma čtrnáct dnů sami. Další členové smečky, pan Fuchs a Rita, odletěli na pozdní podzimní dovolenou.

Ten den jsem odešla z domova první já, jela jsem do Prahy na zkoušku a zbylí dva flákači odjížděli na letiště hodinu po mně.

Celý den jsem byla nervózní. Z flákačů ne! Těm v letadle nic nechybělo. Byla jsem nervózní z Atíčka, protože jsem si představovala, co si asi myslí.

„To je divné. Celá smečka odešla. Dva měli kufry a loučili se se mnou. Já moc dobře vím, CO to znamená! Kufry, a to jejich loučení! To zase budou pryč, bůhví jak dlouho, a mě bude hlídat… no, a to je právě divné!

KDO mě tentokrát bude hlídat? Odešli všichni tři, ale KDO z nich se ke mně vrátí? Rituška? Nebo táta Fuchs? Kdyby se vrátila máma, to by bylo nejlepší, tu mám nejradši… no… táta Fuchs je taky dobrej… A Rituška taky, mazlí se se mnou, spím s ní v posteli… Sakra, KDO z nich se tedy ke mně vrátí?
A co když, co když se špatně domluvili a nevrátí se nikdo? Budou si myslet, že přijde ten druhý, spolehne se jeden na druhého, druhý na třetího a nevrátí se ke mně nikdo! Zůstanu tady sám! Nebudu mít co jíst, nebudu mít co pít…“

Nedivila jsem se, že jsem nervózní s ním. O pejskovi, který zůstal v bytě sám, jsem totiž psala v povídce, Miluju tě, Bruno, která je v knize, KDYŽ STARÉ DĚTI PLÁČOU.
Nedopadlo to s ním dobře…
Odpoledne jsem přijela do Kolína, na nádraží jsem si vzala taxi, protože mi autobus na Zálabí ujel před nosem a za chvíli jsem odemykala byt.

Když mě Atíček za dveřmi uslyšel, začal štěkat a výt, a když jsem otevřela, vrhl se na mě, jako bych byla pryč celý rok. Nikdy takhle nevyváděl! Vážně!

„Tys myslel, že nikdo nepřijde, viď? Že tu zůstaneš sám! Neboj se, už jsem doma,“ uklidňovala jsem ho a on mě olizoval, kňučel, štěkal…

Nikdo mi nevymluví, že si nemyslel přesně to, co jsem vám popsala. Máme ho osm let, a i když to zdaleka není intelektuál, jakým byl nebožtík Ben, přece jenom chod rodiny zná a dobře ví, co znamená, když se do předsíně připraví kufry.

A tentokrát v tom měl guláš, protože jsme po ránu zmizeli všichni tři! Vůbec se mu nedivím, že měl nervy, jestli jsme na něj nezapomněli…

Na to, jak nám naši psi rozumí, jsem si vzpomněla i nedávno, když mi jeden pejskař smutně ukázal na svého pejska.
„Je na tom špatně. Ten nám už dlouho nevydrží.“

Pejsek na sobě sice nedal nic znát, ale mně bylo jasné, že to slyšel.
„Ale kdepak! Vypadá dobře! Podívejte se, jak krásně jde,“ snažila jsem se zmírnit ortel, který nad ním vyřkl jeho nejlepší přítel a pejsek se rozešel a stoupl si těsně vedle mě.
„Tys přišel ke mně? Tak pojď se mnou domů, pojď, vykašli se na pánička…“

Pejskař k nám přišel a pohladil ho.
„Tady jsem. Nevěděl, kde stojím. On už nevidí a neslyší. Proto k vám přišel. Tak pojď, jdeme domů.“
Setkala jsem se s nimi ještě několikrát a pejsek pokaždé, když mě poznal, ožil. A já se pokaždé snažila pohřební řeči jeho majitele otupit. Na jednu stranu jsem ho chápala, bál se toho, až mu pejsek odejde a ulevilo se mu, když o tom mluvil. Ale na stranu druhou…

Přátelé pejskaři, nemluvme před našimi pejsky o jejich smrti, a když někdo ze smečky odjíždí, nenechávejme je doma samotné, a když… mohla bych pokračovat, ale bylo by toho hodně, tak to řeknu stručně.
Neměli bychom zapomínat, že nám naši pejskové rozumí.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12