Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková DIALOGY SVATÉHO KONSTANTINA. Po šesti měsících byl ovšem Konstantin Theoktatem vypátrán. Přemluvili jej k návratu do Cařihradu a udělili mu úřad veřejného učitele, řekněme profesora filozofie.

V této roli se utkal v dialogu s ikonoklastou Janem Grammatikem. V časech našich věrozvěstů, tedy v osmém až devátém století se totiž ujalo obrazoborectví, rozvířily se spory o vlastnictví a moc klášterů, ale zejména se zvedl odpor proti uctívání posvátných obrazů. I utkali se Konstantin s ikonoklastou, a ještě za života obou věrozvěstů, roku 843 byla nová duchovní vzpoura zažehnána.

Grammatik citoval z biblických textů a uváděl zejména pasáž, v níž Bůh, jak čteme, řekl Mojžíšovi: „Neučiníš si jakéhokoli obrazu.“ Čili, proč se jim klaníte?, zeptal se Konstantina stoupenec ikonoklasmu. Filozof, tedy náš věrozvěst znalý Písma a liturgických jazyků text zpřesnil: Bůh Mojžíšovi nenakazoval, že „neučiníš si obrazu jakéhokoli“, z čehož plyne, že měl na mysli zákaz nedůstojných kreseb. Mimochodem v duchovních sporech se tradičně nejvíce buřičů objevovalo právě na Východě. Tak docházelo často ke sporům v otázkách zcela zásadních, například v pojetí Svaté Trojice. Dodnes svědectví tehdejších půtek vydává Vyznání víry. Když církevní sněmy v některé při rozhodly, byla příslušná věta zapracována do tohoto textu, do dogmatiky a do vyznání. Již za života věrozvěstů došlo například ke sporům, zdali do Trojice náleží Bůh, Syn i Duch svatý, respektive zdali Duch je dílem a projevem samotného Boha anebo i Syna. Od té doby se při mších a při vyznání víry opakují slova o tom, že věřím v Boha, Otce našeho, Syna jeho jediného a v Ducha svatého, „který z Otce i Syna vychází…“ Spor, v němž hraje roli jediné slovo „filioque“ vedl posléze k rozdělení církví a vzniku pravoslaví.

Již ve čtvrtém století se s tímto problémem vypořádal svatý Patrik, který božskou Trojici připodobnil k prostému trojlístku. Tři části jednoho utrženého lístku tvoří celek, a zatímco my se věnujeme hledání čtyřlístků a opakování Vyznání víry, Irové nosí prostý a velmi výmluvný trojlístek na oděvu nebo na klobouku, který je symbolem i vyznáním víry a vzpomínkou na patrona Patrika, třebaže v Irsku uchovávají ze svého světce jen zub a zvonek.

Mezi první misie na dané téma byl vyslán do světa i náš Konstantin. Vladař Saracénů (či Agarjanů) v italské Melitě Omar, poslal totiž (o něco dříve než náš Rostislav), roku 851, žádost princi Michalovi o vyslání muže, který bude s to vysvětlit nauku o Boží Trojici. Tehdy se Arabům, či Saracénům říkávalo Agarjané – to proto, že biblická postava Sára, žena Abrahamova, podstrčila svému muži egyptskou otrokyni Agar, která měla porodit potomka. Sáře bylo v té době 76 let a Agar vskutku povila syna Izmaela, zatímco Sáře se vzápětí narodil syn Izák. Dědic izraelského národa Abrahám se ovšem nezachoval právě ušlechtile, když vypudil do pouště Agar i se synem Izmaelem, od něhož jako od vedlejší větve, bylo posléze odvozováno potomstvo Arabů.

Tato cesta k Agarjanům mimochodem dokládá jazykové vybavení Konstantina, zralého na náročné misie k různým národům. Když dorazil Konstantin do Melity, spatřil, že Saracéni počmárali dveře tamních křesťanů obrazy ďáblů, aby naznačovali, kdopak žije v těchto místech. Konstantin však svým žákům pravil: „Bůh náš je jako hlubina mořská; poznati ho může jen srdce, které miluje pravdu a které je mravně neporušené. Ale vaše mohamedánské náboženství je jako úzký potůček, jejž může kdokoliv snadno překročit.“

Promluvil v podstatě jako jeden z apoštolů, Pavel z Tarsu, který překročil Bospor, psal dopisy církvím a namířil do Říma, aby se stal největším z misionářů křesťanství. „Kdybych mluvil jazyky lidskými a andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon… Kdybych měl dar proroctví a rozuměl všem tajemstvím, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“

Když se teď vrátíme k prvním dialogům svatého Konstantina, potom asi porozumíme F.X.Šaldovi, který ve svÉ době porovnával dvě kapitoly evropských dějin a uvažoval o zápasu mezi křesťanstvím východním a křesťanstvím západním. „Duch křesťanství východního je zcela jiný než duch křesťanství západního.“ Křesťanství západní bylo aktivistické, zatímco křesťanství východní, jak jsme viděli, mělo vždycky sklon k mystice a teologickým sporům, avšak neneslo v sobě myšlenku duchovní světovlády jako Řím. Křest tedy nebýval v Cařihradu spojován s vojenským tažením, nebo s mocenskými a politickými ambicemi. Tudíž pak pochopíme, proč se kníže Rostislav, jehož žádost o pomoc napoprvé v Římě nevyslyšeli, hledal učitele, věrozvěsty a apoštoly v mírnější Konstantinopoli. A tam je také, se všemi těžkostmi, které první křesťany provázely, opravdu našel.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková