Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková ČAS MISIÍ. Cyril s Metodějem, jak víme, nebyli Slované ale Řekové, kteří se narodili v Soluni (Thessaloniké) při Egejském moři, tedy ve druhém největším městě byzantské říše, obklopeném makedonskými Slovany.

Řekům náležel jen pás země, široký dvacet kilometrů, takže nebylo divu, že i řečtí Soluňané ovládali slovanský jazyk. Rodina obou chlapců byla vznešená a bohatá, otec Lev byl vysokým hodnostářem byzantské správy, jíž podléhali právě Slované a dnes se mnozí znalci shodují, že Lev sám byl rodem slovanského původu a matka Maria byla údajně rovněž Slovanka. Synů měli sedm, a toto magické číslo si pro příští kapitoly ještě zapamatujeme. Metoděj byl nejstarší z potomků, (narozený okolo roku 815, nejmladší Konstantin pravděpodobně mezi lety 826 či 827. Byl tedy mezi nimi větší než desetiletý rozdíl, a když přicházeli na Moravu, měli již hodný kus životní cesty za sebou. Metodějovi bylo skoro padesát, (48), Konstantinovi (pozdějšímu Cyrilovi) se blížila čtyřicítka (37).

Konstantin, jak praví legenda, měl v sedmi letech sen, v němž mu městský velitel (či stratég) představil řadu dívek, z nichž každá reprezentovala některou ze ctností, připomínajících sochy našeho Matyáše Brauna ve Šporkově Kuksu. Chlapec volil Sofii, tedy postavu symbolizující Moudrost. Tento sen připoutal řeckého hošíka k duchovní sféře a vzdělanosti, a Konstantin také záhy vynikal nad svými spolužáky. Kromě této legendy se nám dochovalo vyprávění o tom, jak se student Konstantin účastnil lovu s pomocí dravých ptáků. Jeho krahujce však unesl vítr, a budoucí věrozvěst si údajně pravil: „Hle, takový je lidský život! Namísto radosti nastupuje žal! Ode dneška se dám jinou cestou a nebudu již trávit své dny ve všedním shonu tohoto světa.“

Dále se vypraví, že se Konstantin věnoval studiu spisů svatého Řehoře Nazianského, žijícího ve 4. století (zhruba od roku 329 do konce století, do roku 395). Mnohé napovídá, že se po něm zachovaly čtyři stovky básní, a že se stal jedním ze čtyř věhlasných církevních učitelů východu (s Basilem Velikým, Janem Zlatoústým a Athanasiem Velikým). Byl také záhy obdarován titulem „teolog“. Stal se konstantinopolským biskupem a v Cařihradě (dnes v Římě) byl také pohřben. Patří dnes mezi ochránce úrody a zejména je pokládán za patrona básníků. „O Řehoři“, napsal Konstantin, „Člověče tělem, andělem duší! Přijmi mne za učedníka svého.“

I stalo se. O píli Konstantina se dozvěděl císařský správce v Cařihradě, Theoktist, který pozval studenta, aby se učil s císařským princem. Odebral se tedy do Cařihradu, do vyspělého školství, a nechal se vést pozdějším soluňským biskupem Lvem, a byzantským učencem, církevním činitelem a mužem státního aparátu Fotiem (v mezidobí hrubě stanoveném na rozmezí let 810 či dvacet a na devadesátá léta devátého století (891-7). Tento významný činitel se za panování Michala III. stal dokonce cařihradským patriarchou a zanechal nám řadu pozoruhodných děl. Byla to mimo jiné „Knihovna“ (Bibliothéké), soubor výňatků a charakteristik antických spisů, které by jinak byly namnoze ztraceny. Sestavil dokonce i řecký slovník, a tak se Konstantin sotva mohl dostal do rukou lepšího učitele.

Netrvalo tedy dlouho, a Konstantin byl obdařen přízviskem „Filozof“, což znamenalo totéž co mudrc, takže v dnešních poměrech bychom ho hodnotili nejspíše jako úspěšného absolventa doktorantských zkoušek. Četl antické autory, Homéra, tedy zvládal filozofii, cvičil se v matematice, hvězdářství a měřičství či aritmetice, hudbě, řečnictví, které mu posloužilo v četných debatách, a připravoval se v „bohovědách“- v teologii. Stal se tedy polyhistorem, učencem, který zvládl všechny obory – což je v novověkých dějinách již nepředstavitelné.

Vlivná a mocenská osobnost, jakou byl již zmíněný Theoktist mladému vzdělanci nabídl dceru a místo stratéga. Konstantin dal ovšem přednost vědám, a Theoktist s císařovou Theodorou se obávali, aby tento vzdělaný muž neodešel, jako jeho bratr Metoděj, do kláštera, kde by měl přímo ideální podmínky pro další vzdělávání. Když byl tedy Konstantin vysvěcen na kněze, ustanovili jej knihovníkem při chrámu svaté Sofie. Vzdělanec vytrval v místě, které nabízelo další mocenský vzestup jen krátce – potají však přece jen prchl do kláštera, kde se mohl věnovat bohoslužbě a dalšímu duchovnímu vzdělávání. Následoval tak vzor svého staršího bratra Metoděje, který původně sledoval příklad svého otce a ačkoli se stal vysokým úředníkem, věnoval se vojenské službě, pracoval ve státní správě, dokonce se stal místodržitelem v provincii, obydlené Slovany. Rozuměl tedy zaručeně slovansky. Nakonec shledal – nejspíše pod vlivem bratra, že ho bude těšit spíše ticho mnišské cely. I vzdal se nakonec vladařské dráhy a vstoupil do olympského kláštera v Bithynii, kde se zachovávala řehole sv.Basilia. Pro zpřesnění dodejme, že nehovoříme o hoře Olymp, proslulé antickými bájemi o sídle četných božstev, ale o území které se nachází v Malé Asii, jižně od Černého moře. Posléze se Metoděj stal opatem v Polychronském klášteře u Bílého moře, nalézajícího se v oblasti východořímské . civilizace.

Oba bratři zde žili společně šest měsíců, tedy dost času k tomu, aby se názorově sblížili. Metoděj, jemuž bylo vyměřeno sedm desítek let života, byl robustnější postavy, byl o jedenáct let starší, a přežil bratra Konstantina, který se dožil 42 nebo 43 let, téměř tři desítky let. Přesto vedoucí postavou této dvojice byl (jakkoli to v našich časech bývá opačné) mnohem křehčí Konstantin. Jejich setkání v jednom klášteře bylo ovšem pro budoucnost rozhodující. Příští misie, na něž se bezděčně připravovali již za pobytu v klášteře v Bithynii, vyžadovala jazykovou, duchovní a mravní přípravu.. Jak bychom se dočetli v Citadele, „přítelem v chrámě, člověkem, jehož jsem potkal a našel z milosti Boží, je pro mne každý, kdo ke mně obrací stejnou tvář, jakou mám já, tvář ozářenou stejným Bohem, protože pak jsme jednotni.“ A o kousek dál čteme, že „tvůj přítel je k tomu, aby tě přijal. A když vstupuješ do chrámu, uvědom si, že tě Bůh nesoudí, nýbrž přijímá.“

„Člověk“, říkával otec, „je v první řadě ten, kdo tvoří. A jenom lidé, kteří spolupracují, jsou bratři.“ A těmi byli, a později se také stali oba věrozvěsti a jejich dílo.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková