Sardinky

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Představte si, že si koupíte lístky do divadla a vyrazíte na představení, v jehož první půlce hraje Jan Kraus a po přestávce přijde Ivana Chýlková. Sedíte v hledišti, těšíte se na oba herce, je první zvonění, druhé, třetí, už by se mělo začínat, ale pořád se nic neděje a najednou se ozve zakašlání v mikrofonu, řeknete si, aha, teď nám popřejí hezkou zábavu, ale místo toho se ozve něco úplně jiného.

„Hlášení pro zvukaře a osvětlovače! Kluci, dneska to můžete zapíchnout dřív! Chýlková teď volala, že nemůže mluvit, takže nedorazí! Bude jenom první půlka s Krausem! Až Kraus skončí, jděte domů!“
Nic víc. Žádná omluva. Platící diváci by se tak soukromým hlášením dozvěděli, že přijdou o polovinu představení. Hloupá představa, co? Aby ne! V divadle by se vám totiž tohle nikdy stát nemohlo, ale může se vám to stát na Masaryčce, jako se to stalo mně, 10. listopadu 2005, v půl třetí odpoledne.

V té době jsem do Prahy dojížděla už jedenáct let a za tu dobu jsem si zvykla na dost věcí, i na to, že před lety stála měsíční jízdenka pár stovek, zatímco dneska stojí stovek patnáct! Znám už některé průvodčí, i oni znají mě, většinou jsou příjemní, usměvaví, vlaky jsou poměrně čisté, v zimě se topí, a abych jenom nechválila, tak občas zlobí světlo v kupé a odpadkové koše v poschoďových pantografech nedoporučuju otevírat! Většinou je pak totiž už nezavřete! Ale to jsou detaily…

Ten den jsem po zkoušce nešla na Hlavní nádraží, kam to mám z Činoherního klubu blíž, ale šla jsem na Masarykovo nádraží. Chtěla jsem jet pantografem ve 14. 37. Plánovala jsem si, že vystoupím v Kolíně Na zastávce, půjdu na Kmochův ostrov a přes Buřičovu lávku, která se nádherně nese nad Labem, přejdu na druhý břeh, odkud to mám domů kousek.

Na druhé koleji už stála půlka soupravy, do které si sedali lidé, ale většina z nás šla po nástupišti dopředu, kde ještě žádný vlak nestál. Jako ostřílení dojížděči jsme věděli, že druhou soupravu poschoďového pantografu, přistaví zaměstnanci ČD během několika minut. Stálo nás tam sto, sto padesát. Když bylo sedm minut před odjezdem, trochu jsme znervózněli, ale stáli jsme dál. A pak se ozvalo hlášení.
„Upozornění pro vlakovou četu! Vlak do Kolína, který odjíždí ve 14. 37. pojede pouze s jednou soupravou.“
Konec hlášení.

Všichni jsme pospíchali do té jedné soupravy, kde jsme stáli namačkaní na sebe jako sardinky, protože touhle dobou bývá panťák plný, i když jedou dvě soupravy, natož, když jede jenom jedna, a já měla strašný vztek na tu ženskou, co upozornila vlakovou četu, své kolegy, kamarády, a na nás, cestující, se vykašlala, měla jsem vztek na jejího nadřízeného, že si nedokáže své podřízené vychovat a vlastně jsem měla vztek na všechny nádražáky.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12