Autor: S. Ravik, O. Janíčková DARY PŘINESENÉ MISIONÁŘI. A tak si i pouhým opakováním slov otčenáše promítneme dílo věrozvěstů, a vtělíme je v duchu do slov postav Konstantina a Metoděje, i do stylu jejich projevu.

Oni totiž dokázali opakovat text v řadě jazyků, do nichž – jako každý z nás – promítali své vlastní osobité pojetí, přání, prosby i poděkování. Nezůstalo však jen u překladů. Oba misionáři, především asi Konstantin, museli vytvořit i písmo, do něhož bylo možno vtěsnit nejen modlitby, kázání a oba zákony, Starý i Nový. Vytvořili tak čtvrtý liturgický jazyk, ovšemže i s písmem, neboť až do této chvíle platily v bohoslužbách jen tři jazyky, které se objevily v nápise na Ježíšově kříži – o „králi židovském“. Byla to samozřejmě hebrejština, latina a řečtina – a nyní tedy navíc první slovanský jazyk. Což, jak uvidíme, způsobilo přiměřené pobouření na biskupstvích Franků a občas i na papežském stolci v Římě.

Jazyk a myšlenky Zákona musely být, jak již bylo řečeno, převedeny navíc do příslušného písma, jímž se stala již zmíněná glagolice, kterou později s respektem ke věrozvěstům křesťané v našich končinách přejmenovali na cyrilici. Přitom si počínali z filologického hlediska bravurně. Vytvořili totiž abecedu na fonetické bázi. Jak je psáno, tak je čteno. Což ocenil mimo jiné i Petr Piťha, kdysi ministr školství, a badatel v dějinách církve. Shledal totiž, že si autoři při vytváření abecedy byli vědomi, že texty budou v chrámu čteny nahlas a že by účastníci mše neměli mít problémy ani s výslovností ani s rytmem.

Nesporné ovšem je, že hlavní postavou při tvorbě abecedy byl Konstantin, muž znalý mnoha jazyků i abeced. Vyšel samozřejmě z písma řeckého, a pro hlásky, které řečtina „nevede“, zavedl znaky jiných abeced. Přitom se například odvolával i na písmo arabské, které se ovšem „nezdržuje“ zapisováním samohlásek, kromě jediné, totiž písmena „a“, jímž začíná například většina podstatných jmen. A také na počátku modlitby,ve zbožných slovech o největším Bohu. Tato sekvence, jíž začínají moslimské modlitby, uvádí text. vyslovovaný jako Alláhu akbar Ono první A“ je takzvaný „alef“ – a stejného výrazu použil pro tutéž samohlásku a na prvním místě též svatý Konstantin.

Ovšem na rozdíl od staroslověnštiny, či „církevní slovanštiny“ má každá hláska jen jeden znak, jedno písmeno. Arabové ovšem na rozdíl od stylu hlaholice užívají dvoje „té“ a i písmeno „d“ se tu vyskytuje dvakrát. Písmenu „s“ říkají buď „sín“ nebo „sád“. Což je jen několik příkladů, a znalec tohoto jazyka by čtenáři potvrdil, jak těžká je výuka arabštiny, zejména ve výslovnosti mnoha písmen. Tak například písmeno „r“ se jednou vyskytuje v podobě, jakou známe, podruhé má však hrdelní či hrčivou podobu. Zkušený pedagog Piťha tak právem ocenil dílo obou věrozvěstů, když nám připomněl, že české děti se naučí číst a psát v první, nejvýš i ve druhé třídě. Chudáci studenti cizích jazyků, kteří se učí francouzštině nebo angličtině zápolí s vyslovovaným a psaným textem, neboť se zde setkáváme se značným rozdílem mezi psaným a mluveným. Podle Piťhy se tedy s tímto problémem potýkají žáci uvedených zemí, ještě v páté nebo sedmé třídě. Takže naši školáci by ještě dnes měli poděkovat oběma věrozvěstům, kteří začínali s náboženskými texty v podobě, jíž vlastně otevírali dokořán dveře i mluvnici a světské literatuře.

Ale zadíváme-li se na původní církevní slovanštinu, upoutá nás ještě jeden detail. První písmeno abecedy, tedy „alef“ má u Arabů tvar svislé čárky, zatímco v hlaholici vystupuje „alef“ v podobě kříže. A tu se nelze divit, že se kdosi ze znalců dějin a cyrilometodějské mise zeptal: „Který národ kromě Slovanů může říci, že se jeho písemná kultura začíná znamením kříže?“

Ovšem přes vlastní liturgickou a filologickou pečlivost nemohli Konstantin (či Cyril) a Metoděj zabránit tomu, aby zrovna u jejich jmen nedošlo ke zkreslenému překladu. Tak se stalo, že až do poloviny 19. století se Cyrilovi říkávalo Crha a Metodějovi Strachota. V případě Konstantina, zvaného později Cyril, můžeme zkreslení výslovnosti pochopit. U Metoděje však šlo o špatný překlad, přičemž první křesťané vycházeli z řeckého Methodios, které bylo časem přikloněno k latinskému výrazu „metus“, jež se v češtině (a zrovna u světců) humorně překládá jako obava či strach.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková