Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková INVENTURA DARŮ. Spočítáme-li nyní dary věrozvěstů, shledáme, že prvním z nich byly ostatky jednoho z prvních světců, svatého Klementa.

Což byl větší počin, než bychom se domnívali. Způsob svatořečení či kanonizace až do 10. století předpokládal elevaci a translaci, tedy vyzvednutí a přenesení ostatků do posvěcené půdy chrámu. Což byl čin hodný vděčnosti církve a samotného Klementa.

Potom to bylo vytvoření živého jazyka pro slovanskou liturgii. A do třetice přišlo na řadu písmo, s nímž jsme se právě seznámili. A konečně se Konstantin s Metodějem pustili do náročné práce, do překladu Písma. Dnešní překladatelé jeruzalémské bible, či tvůrci ekumenického překladu obou Zákonů by jistě potvrdili, že jde o dílo nejen náročné ale také neuvěřitelně pracné. A to nemluvíme o překladech z římské Akademie, které na biblickém papíře sloužily donedávna badatelům na cestách. Přitom, jak uvedl profesor B.Zlámal, Konstantin i Metoděj (znalec v právních otázkách), diktovali údajně své texty najednou dvěma kněžím rychlopiscům (dva popa skoropisca) , z čehož se usuzuje, že si Konstantin vypomohl stylem, ne nepodobným těsnopisu. Slova zapsaná tímto způsobem, byla následně převáděna do plného jazykového znění.

Tak či onak oba věrozvěstové vznikem písma umožnili literární práci, přinášeli vzdělanost a usnadnili svými srozumitelnými překlady chápání textu. Ze všech náboženských výtvorů byl ovšem nejdůležitější překlad biblických knih, z nichž jako první převedli do církevní slověnštiny evangelia, a během působení v našich zemích ostatní texty, zpěvníky, mešní řád, dokonce, jak uvidíme, se zapsal do literatury Konstantin i verši. Zkrátka, jak poznamenal teolog Michal Altrichter, „z hlediska času udělali málo, ale z hlediska lidskosti udělali vše.“

Rostislavovi posléze císař Michal III. vytvořil písemné doporučení. „Bůh, který přikazuje každému, aby k poznání pravdy přišel, a na vyšší stupeň se povznesl, vida víru tvou a snahu, zjevil písmena pro váš jazyk, abyste i vy byli připočteni k velkým národům, kteří oslavují Boha svým jazykem. A tak ti posíláme toho filosofa, muže velmi učeného, ctihodného a blahověrného, jemuž Bůh je (tedy slovanská písmena) zjevil. Proto přijmi tento dar, který jest větší nad zlato a stříbro a drahé kamení.“ A misionáři se vydali na cestu, hlásali evangelia, zakládali chrámy na počest svatého Klementa, který je provázel v truhličce nejprve na Moravu a do Čech a později na posvátnou půdu do Říma. Čímž byla kanonizace završena. Věrozvěstové tak prošli s dary a Klimentovými ostatky Bosnu, Chorvatsko, ba i jiná místa. Stalo se tak před 1150 lety, roku 863. K tomuto letopočtu kdosi připsal k zapamatování letopočtu mnemotechnickou pomůcku: o-še-tři.

Že se dílo, (tedy snadnost výuky v domácím, slovanském jazyku) vydařilo, dokládají dějiny husitského hnutí. Bible se s odstupem několika staletí dostala, jako za Konstantina a Metoděje, k prostému lidu, a církev, která věrozvěstům natropila v devátém století mnoho potíží, musela dát nakonec na Basilejském koncilu českému jazyku za pravdu. Dokonce papežský nuncius Eneáš Sylvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. (1405-1464) pronesl v Basileji výrok, který byl pro Velkou Moravu a její duchovní vůdce velkým zadostiučiněním (1433). „Nechť se stydí italští kněží, o nichž nelze tvrditi, že by byli alespoň jednou přečetli Nový zákon, kdyžto v Táboře sotva bys ženy nalezl, jež by nedovedla odpovídati z Nového i Starého zákona.“ Eneáš měl vůči Čechům sice své výhrady, ale pod povrchem jeho averze byl také skrytý obdiv. Tento muž a budoucí papež totiž v jedné chvíli prohlásil, že „cokoli Češi tvrdí, je potvrzeno Písmem.“ Čechům věnoval Eneáš Sylvius ještě jednu poznámku. Pravil totiž že „ten nešlechetný lid kacířský to jediné má pro sebe, že libuje si v naukách.“

K tomu dodal Prokop Holý ve slyšení před koncilem text jako by ocitovaný z výroků našich velkomoravských věrozvěstů. Pravil totiž, že „přijímáme jako znamenitý dar Boží, aby pravdy přinášející spásu pro všechny věřící vešly ve známost veškerým národům.“ Husitští vzdělanci, kteří v Basileji vzbuzovali respekt, také trvali na povolení nezávisle studovat a vykládat bibli, přičemž měl mít každý myslící člověk právo promítnout do výkladu vlastní stanovisko. Jak pravil Prokop, ve stylu svých velkomoravských učitelů, mají věřící dostatečného soudce – totiž Písmo, historii a praxi z doby apoštolů. Konec konců i ve čtyřech artikulích, programu to husitského národa, se mimo jiné žádá, „aby slovo Boží po království Českém svobodně a bez překážky od křesťanských kněží bylo zvěstováno a kázáno.“ A Prokop vyzval koncil, aby se srovnal s pravdou a držel slova, kterým učil Kristus, prvotní církev a dosud zachovává církev řecká. Čímž se tváří v tvář Evropě připojil k moudrým mužům ze Soluně.

K šíření Písma vzápětí napomohl vynález knihtisku, takže v 15. století vyšel v Čechách několikrát nejen Nový zákon a Žalmy, ale dvakrát i celá bible. Samostatné vydání Nového zákona tiskem měli před námi jen Francouzi, a obdobu Pražské bible (1488) měli jen o pár roků dříve jen tři národy: Němci (1466), Italové (1471) a Katalánci (1478). Zvláštní pozornost ovšem zasluhuje Bible kralická, dílo Jednoty bratrské, a poklona českému jazyku. (Byla vytištěna v letech 1579-1594). Nezapomeňme ovšem na slovanskou bohoslužbu, kterou zavedl v klášteře v Emauzích císař Karel IV., který složil vděk našim věrozvěstům, když dal ve své době přeložit bibli psanou dokonce hlaholicí (Hlaholská bible z roku 1416). V těch časech jsme mohli i časově vyměřit náročnost překladů celé bible do staročeštiny. Pořízení rukopisu bylo nejen nákladné, ale i zdlouhavé, a trvalo 60 týdnů. Tento drobný detail dává tušit, jak tvrdě museli pracovat na stejném, ba ještě rozsáhlejším díle Konstantin s Metodějem.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková