Důchodce a duchovní život – Cvičení opakováním

Autor článku: František Benda Pod pojmem cvičení nemusíme rozumět pouze tělocvik, jak to máme možná většinou v podvědomí. Jde v podstatě o dlouhodobější cílevědomé opakování nějaké činnosti, kterou jsme se zatím nezabývali vůbec, nebo jenom okrajově. Z nějakého důvodu se jí chceme naučit důkladněji, a proto se v ní začneme cvičit.

Cvičení může být buď jaksi víceméně divoké, spočívající v opakování právě toho prvku, který si chceme osvojit, nebo propracované, vztahující se na větší celek, které je pak ovšem mnohem složitější.
Propracované cvičení může docela dobře začít něčím, co s tím, co právě potřebujeme, nemá zdánlivě vůbec nic společného. Např. potřebujeme přeložit nějaký text v cizím jazyce. Není nic jednoduššího, než sáhnout po příslušném slovníku a vyhledat v něm slovo za slovem. Ovšem pak s výsledkem nemusíme být zcela spokojeni, neboť takto získané věty třeba nedávají vůbec smysl. Zvláště v textech, které některé skryté významy pouze naznačují, to může být způsob dokonce i nebezpečný. Takto se ke zdárnému výsledku přiblížíme pouze částečně.

Chceme-li být pečlivější, nebo máme náročnější cíle, vyhledáme učitele příslušného jazyka, který – k naší nemalé nespokojenosti – nás začne nejdříve poučovat o výslovnosti jednotlivých hlásek abecedy. Tedy z jiného konce, než jsme si původně představovali – což nás může zpočátku i odradit.

Z toho vyplývá, že někde se spokojíme s pouhou orientační znalostí (při respektování její nedokonalosti), jinde se rozhodneme pro zdlouhavou, zdánlivě bez konce dlouhou cestu dokonalejšího zvládnutí.
Nejde tu samozřejmě pouze o porozumění cizojazyčnému textu. Naznačený postup se týká všeho nového, do čeho chceme nebo musíme proniknout. Ne nadarmo se říká, že „opakování je matka moudrosti“. A opakovat vlastně znamená cvičit, cvičit a zase cvičit.

Je zajímavé, že existuje jeden druh cvičení, které si ani dost dobře neuvědomujeme, přesto že je pravidelně praktikujeme. Jde o často se opakující úkony našeho každodenního života, které mohou být neměnné třeba i po velice dlouhou dobu. Nejvíc je jich nashromážděno kolem ranního vstávání, neboť tam by nám časté změny asi moc příjemné nebyly. Proto ten stereotyp. Ale i přes den, jakkoli v něm vykonáváme činnosti různorodé, se přece jen setkáváme s pravidelně se opakujícími celky. Je už v lidské povaze, že se snaží hledat zkratkové postupy, a to ve snaze, aby se nevykonávaly zbytečné pohyby nebo se neplýtvalo v bytě kroky, když si můžeme naplánovat takovou trasu, po níž vykonáme více věcí postupně. Nevýhodou tohoto návyku je, že řadu úkonů pak vykonáváme zcela mechanicky, a to bez jakékoli kontroly, takže si občas nejsme zcela jisti, jestli jsme na něco nezapomněli.

Kromě nenápadného cvičení každodenním opakováním běžných pohybů a promyšleného učení opakováním podle předem připraveného učebního plánu existuje ještě jeden typ cvičení, mnohem obtížnější než oba předcházející, poměrně nenáročné způsoby. Jde o cvičení, směřující k virtuozitě. Zatím co jednodušší varianty učení nebyly tak moc náročné na čas a občas shovívavě přehlédly některé nedostatky, cesta k virtuozitě se něčeho podobného už předem vzdává. Ačkoli se zdá, že dosáhnout u něčeho stoprocentní dokonalosti je téměř nemožné, virtuosové v nejrůznějších oborech se o to přece jen snaží. Vyžaduje to ale od nich nejen každodenní, ale i trvalé průběžné pečlivé sledování jednotlivých úkonů. Zkušenost ukazuje, že teprve při dlouhodobém opakování se otevírají některá tajemství, která se povrchnímu zájemci prostě nezjeví. K zářícím pokladům se v pohádkách vždy bylo nutno prodírat buď temným lesem, nebo záhadným bludištěm jeskyň.

Začátek učení čemukoliv je zpravidla provázen překvapivými úspěchy. Jde-li o obor zcela nový, jsou poznatky zajímavé, takže snadno vyvolají pozornost a tím se vtisknou do paměti. Ta se pomalu zaplňuje, a je postupně třeba zvyšovat úsilí, aby se k předcházejícímu základu ještě něco nového přidalo. Vrcholných výsledků se pak dosahuje doslova dřinou.

Důležitým činitelem je tu motivace. Zájem je větším pomocníkem než potřeba nebo nutnost. Pečliví a zapálení kutilové nebo laičtí badatelé dosahují v úzkém oboru mnohdy lepších výsledků než povrchní nebo ledabylí odborníci.

Z uvedeného vyplývá, že učení se v podstatě nevyhneme. Na začátku života se prostě jenom potřebujeme naučit pohybovat ve svém prostředí; později se snažíme mu lépe porozumět a stát se jeho součástí; a nakonec – máme-li dost odvahy a náležitou motivaci – se můžeme pokusit je i do jisté míry kultivovat či vylepšovat. Však se také ne nadarmo říká: „Učení – kořen trpký, ale plod sladký“

Autor: František Benda, Foto: Internet