Důchodce a duchovní život – Motivace podzimem

Autor článku: František Benda Pořád nic, pořád nic – a najednou je tu podzim.

Jak snadno se taková věta vysloví! A co vše je za ní skryto!

Podzim právě uplývajícího roku snadno vyvolává reminiscence na stejně neúprosně probíhající život. V něm je také stále plno starostí a nejrůznějších zájmů, takže dny ubíhají jeden za druhým ani nevíme jak. Ale vnější podmínky jsou neúprosné. Děti opustí hnízda, dostaví se nemoci, a když vše dobře dopadne, přijde i důchod.

Je to jako bychom se za prudkou zatáčkou dostali náhle do zcela jiného světa. Sice se nám tvrdí jak je výhodné, že najednou nic nemusíme a naopak můžeme dělat vše, co chceme, ale jsou to výhody pouze zdánlivé. Kdo byl po řadu předcházejících let zvyklý na pravidelný pracovní režim s přesně formulovanými povinnostmi, může se cítit touto neočekávanou svobodou dost zaskočen. Dokonce i ta vychvalovaná svoboda má svoji stinnou stránku. Tak mnozí, již si naříkali na nedostatek volného času, si s ním pojednou, když jej mají až nadbytek, neví rady. Těch pár drobností, které vyžaduje běžný život, je za chvíli hotovo – a co dál? Den je tak dlouhý…

Ne všichni ovšem takto dopadnou. Kdo měl nějakou, dávno ujasněnou motivaci, která ho dostatečně přitahovala možná právě tím, že se jí mohl věnovat jenom sporadicky v ukrádaných chvílích mezi běžnými povinnostmi, může ji nyní nejen plnit, ale dokonce se může v jeho rukou rozhořet do nových barev.
A ti, kteří motivaci postrádají? Inu musí si nějakou opatřit. Třeba se zapsat někam, kde budou muset plnit nějaké zase přesně definované podmínky, ze kterých by nemohli uhnout. Nebo také něco závazně slíbit. Ona svoboda volného pohybu s sebou nese současně i svobodu nepohybovat se vůbec, což ovšem k pocitu naplnění nevede. A ti, kteří si jí dopřáli v krajní míře, většinou splakali nad výdělkem.

I při plné motivaci a košatosti zájmů si nelze nevšimnout, že životní tempo se ve všech směrech zpomaluje. Člověk najednou překvapeně zjistí, že by rád cosi podnikal, ale ono to jaksi nejde. Sice víme, jak se to má provést, neboť to máme dosud v živé paměti, ale svalům a kloubům se to ne a ne podařit. Na to nás ale nikdo předem neupozornil! To se nikde nevyučovalo! Televize a obrázkové časopisy jsou přeplněny akceschopnými mladými lidmi, kteří – stejně jako kdysi i my – hladce proplouvají ukázkovými činnostmi. Jim to jde – jenže nám už ne.

Docela pak chápeme, že někteří z těch mladých se s podobnou tváří svého okolí nedokáží smířit (však my jsme to také neuměli), takže dávají najevo – někdy až nepříjemně – odpor či opovržení ke starým lidem, kteří jsou přirozeně pomalí, zapomětliví, pošetilí a nepřizpůsobiví.

To se mladým pochopitelně příčí. Ale nikde nemají ani vzor, ani připomínku, že to patří k přirozenému chodu života. A lze předpokládat, že se dožijí věku, kdy si uvědomí, že tentokráte jsou zase oni obklopeni dravými, hlučnými, přehlíživými, rychlými a v současné technice zběhlými lidmi. I jim se bude zdát, že se ocitli neočekávaně ve světě, kterému nedokáží rozumět, takže jej budou cítit jako nepřátelský. Nebude pak divu, že k němu budou pociťovat odpor. Když se jim podaří tento trend udržet, snadno se mohou dočkat toho, že prožijí celý život v nenávisti, ke které budou – podle jejich soudu – nalézat mnoho oprávněných důvodů. O to snad někdo stojí?

Skryté nebezpečí je také v tom, že se může docela dobře stát, že až dospějí, dozrají k poznání jak to vlastně v životě nevyhnutelně chodí. Pak se třeba budou chtít za své někdejší nehorázné jednání omluvit – jenomže ono už nebude komu. A máloco tíží tak, jako nenapravitelná vina. Opravdu jim jde právě o toto?
Podzim je nicméně krásný, barevný a voňavý, jakkoli je to příznak neodvratné smrti. Je současně také časem účtování a přehledu, co se nám v životě podařilo, co jsme nestihli a co se vší pravděpodobností ani nestihneme. To už ovšem nenapravíme. Jistě jsme ale za tu dobu vyzbrojeni dostatečnými zkušenostmi, abychom dokázali být sami k sobě shovívaví a nedělali si zbytečné výčitky.

V přírodě znamená podzim předzvěst příchodu konce jedné roční etapy. Po něm přijde zákonitě zima, načež se vše znovu rozhoří neústupným náporem nového života.

Ať už v něco podobného v lidském životě věříme či nikoli, není důvod skládat ruce do klína. Vždy lze ještě objevit něco, co nás alespoň trochu zaujme, abychom se tomu mohli věnovat pečlivěji. Dost často bychom mohli nalézt místo, kde by naše pomoc byla vítaná, nebo rovnou přiložit ochotnou ruku k dílu. A i když ani toto nevyjde, můžeme mít vždy v záloze vlídný úsměv a laskavé slovo pochopení a soucítění. Těch není nikdy přebytek.

Hospodáři s podzimem sklízejí úrodu a zabezpečují zásoby na zimu. Naši úrodu budou ovšem sklízet jiní. Je dobrým záměrem snažit se o to, aby jim náš odkaz byl jedině ku prospěchu.

Autor: František Benda, Foto: Internet