Důchodce a duchovní život – Nespavost

Autor článku: František Benda Nespavost je neduh, který – uvěříme-li statistikám – postihne alespoň někdy téměř každého člověka. Někteří jí ale, bohužel, trpí poměrně často.

Jejími příčinami mohou být zdravotní poruchy, nebo psychická nevyrovnanost. V prvním případě je vhodné obrátit se na lékaře, kdežto v případě druhém může v mnohém úspěšně zasáhnout každý sám.
Při takovém rozhodnutí je ale nutné se připravit na to, že to nebude příliš jednoduché (ostatně ani lékařský zákrok by se neodbyl pouze několika málo slovy). Kdo ale chce něco získat, musí jednak věřit ve zdárný výsledek zvoleného postupu, a také se v patřičném směru snažit. Tím, že usiluje o proniknutí k příčině problému, klade nezvyklé nároky na svou osobnost. Přístup je ale založen na naprosté dobrovolnosti – nikdo k němu nemůže být nikterak nucen. Zdá-li se někomu zbytečný, odtažitý nebo jinak neproveditelný, jde pouze o jeho vlastní volbu. Buď snaha o zvrat k lepšímu, či svobodné setrvání v předcházejícím neutěšeném stavu. Je to pouze jeho věc.

Cesty ke změně se nabízejí hned dvě: jednu předkládá psychologie, druhou nabízí duchovní práce. První se s druhou moc nekamarádí, protože používá výhradně poznatků, ověřených dlouholetou zkušeností. Tu vztahuje výhradně na běžný lidský život, rozpjatý mezi zrozením a smrtí, což je duchovním vyznavačům velice vzdálené. Takže její zkušenosti jsou vzaty pouze ze skutečných, odpozorovaných případů.

Duchovní přístup má naopak základnu mnohem širší, neboť věří ve střídání životů v nepřetržitém sledu po velmi dlouhou dobu, čímž je dána větší možnost ke zrání a produchovňování jakékoliv činnosti, což zase nedokáže spolknout exaktní psychologie.

Dlouholeté soužití obou metod vedlo nicméně k tomu, že si psychologie přece jen začala všímat prokazatelných výdobytků duchovních věd, a ty zase uvítaly moderní systematičnost a bezprostřední zaměření na problémy skupiny osob, ohrožených např. manažerskými požadavky moderní uspěchané doby.
Nemusí se ale jednat přímo o přetížené manažery. Každý člověk se občas setká s nepříjemným návalem starostí, které jsou schopny nachystat mu několik bezesných nocí. O tom by mohl svědčit kdekdo. Každý sice jinak – ale všichni by měli pravdu.

Co se týče vlastního boje proti nespavosti, nemusíme se obávat ani suchopárné teoretické psychologie, ani náboženského zanícení duchovního přístupu. V tomto punktě se oba směry podivuhodně shodnou, což může svědčit o věrohodnosti naznačeného postupu. V obou ovšem půjde o obdobu fitcentra: požadavky se mohou zdát zprvu neúnosné, ale trpělivost a vytrvalost přinesou záhy první úspěchy. Původní, zdánlivě jasné zaměření se rozdrobí do jednotlivých, často dost obtížných úkolů, které je ale nutno splnit.
Nejprůkaznější obtíží při práci s vlastní myslí je tzv. negativní meditace. Zatímco duchovní zaměření vybízí k typu meditace, ve které se vyvíjí snaha udržet v mysli pouze jednu jedinou, zpravidla ušlechtilou představu, zde trpící dobrovolně setrvává u myšlenek, které narušily jeho rovnováhu. Ale nejen že setrvává, on se k nim neustále, znovu a znovu bezmocně vrací, jakkoli ví, že mu to útěchu nepřinese. Jakoby nesmyslně rozdíral krvácející ránu a neumožnoval jí, aby se sama vnitřní silou zacelila.

Zde je na místě pozajímat se jak vlastně pracuje mysl, aby se daly případně využít její autoasanační schopnosti. Průměrný člověk zpravidla nepociťuje potřebu zabývat se takovým výzkumem. Nikdo ho dříve nepoučil, že je možno objevit pružnější, anebo méně vyčerpávající způsob myšlení. Na funkci vlastního mozku pohlíží stejně jako na funkci jiných životně důležitých orgánů. Důvěřuje jim a v podstatě očekává, že budou pracovat optimálně. Teprve při nějaké poruše hledá nápravu. A mysl se může odchýlit od očekávaného standartu stejně, jako kterýkoliv jiný tělesný orgán.

Při kontrole práce s myslí se vychází z poznatku, že mysl se nedokáže zabývat současně více předměty než jedním. Atraktivnější a dravější působky z praktického světa pak snadno zvítězí nad méně zajímavými a snadno je vytěsní. Tím mysl ovládnou do té míry, že se točí v beznadějném kruhu, neschopna z něj vybřednout.

Je pak lhostejné, jestli se do ní neustále vtírá nějaká bokem odposlechnutá vlezlá melodie nebo stejně vtíravá nepříjemná starost. Mysl jen obtížně rozlišuje kvalitu vlastní produkce. Jí jde pouze o to, aby se měla čím zabývat. A takováto nákaza tuto podmínku bezpečně splňuje.

O kvalitě vlastních myšlenek lze rozhodovat teprve speciálním zaměřením. Asi tak jako společnost vyčleňuje zvláštní skupinu lidí, pověřených dozorem nad některými důležitými činnostmi, i v mysli lze vypěstovat schopnost sebekontroly. A nejen sebekontroly; mysl lze i ovládat do té míry, že kromě toho, že dokáže posoudit kvalitu příchozích myšlenek, je také schopna rozhodovat o jejich dalším rozvinutí či zavržení, a také si může některé náměty do svého myšlení přímo dosazovat. V tom je klíč k úspěchu.
Prostě si před hotel své mysli postavíme inteligentního vrátného, který je schopen odhadnout, kterého hosta do našeho apartmánu vpustí a kterého odmítne, případně koho přímo k nám pozve, neboť čeká, že by mohl prestiž našeho podniku zvýšit. Na svém postu se chová přísně a naprosto nesmlouvavě.
Takovému postupu lze samozřejmě vytknout, že vytváří v mysli samoúčelný svět, odtažitý od toho skutečného, v tomto případě ale nepřátelského. Je ovšem známo, že řada lidí, které postihla nějaká vážná choroba, je nakloněna k použití sebebizarnějších alternativních metod už za pouhou naději, že by jim mohly pomoci. A metoda tichého soustředění je v každém směru naprosto neškodná. Tak proč to nezkusit?

Jde pouze o to, vytvořit si – byť jen v duchu – něco jako velice prostě zařízenou mnišskou komůrku, u které lze zabouchnout dveře tak dokonale, že do ní nepronikne ani hlásek z okolního rozbouřeného světa. Tam je možno si odpočinout a nabrat sílu k návratu do světa, který je obecně považován za reálný.
Osvědčeným způsobem, jak vnést pořádek do rozdováděné mysli, je vyjít jí vstříc na půl cesty. Když už se chce mermo mocí neustále něčím zabývat (a zřejmě jí příliš nezáleží na tom, co to bude), proč jí nepředhodit něco, co sami uznáme za vhodné? Stoupenci duchovní cesty zde mají situaci usnadněnu: mají k dispozici celou řadu modliteb, manter či různých imaginací, které se osvědčily přenášením z generace na generaci. Ale co ti ostatní, kteří o jakékoli duchovno nestojí?

Ani ti nemusí přijít zkrátka. Již dávno bylo vyzkoušeno, že když se pánům rodičům nezamlouvalo, jak se jejich dítko zamilovalo do nevhodné partie z nižší nebo dokonce chudé vrstvy obyvatel, poslali je jednoduše z domova někam hodně daleko, aby „až sejde z očí, sešlo i z mysli“. Nové prostředí dolehne svými specifickými požadavky na mysl natolik, že nemá na nějaké vzpomínky ani moc času.

Není ale nutno se hned vzdalovat daleko od domova. Stačí se zabrat do nějaké práce nebo se o něco více věnovat svým koníčkům. To může také pomoci. Stačí se zaměřit na cokoliv, co zaujme dostatečně pozornost. Přednost ovšem mají představy s duchovním nábojem. Rovněž se doporučuje zaujmout nějaký shovívavý nadhled – vždyť ono se toho možná vlastně zase ani až tak moc neděje. Také je vhodné na celém problému hledat alespoň malou žertovnější stránku (jak při tom nevzpomenout na Havlíčkovo ironické „Mně, občanu rakouskému, co se může stát?“)

K duchovnu směřující lidé jsou na tom ve svých starostech přece jen lépe než nevěřící. Křesťané se mohou utěšit starozákonním „Uval na Hospodina cestu svou a slož v něm naději, on zajisté všechno spraví“, nebo na modernější „Bůh dal, Bůh vzal, budiž jméno boží pochváleno“. Jóga si vytvořila instituci Tichého svědka, který přesvědčuje: „Jsem Tichý svědek, nezúčastněně sledující události, které vznikají a zanikají na jednotlivých úrovních“, kdežto buddhisté takové starosti odbývají jednoduchým: „Nech to být“. Výsledkem těchto výroků je vždy snaha o dosažení klidu vlastní mysli.

Jmenovaným směrům ovšem ale jde o něco hlubšího a závažnějšího – boj proti nespavosti podstupují pouze jako cosi podružného, vedlejšího, co nepříjemně zasahuje do jimi zvolené cesty. Však i pro psychologii se jedná pouze o jeden z příznaků vnitřní myšlenkové práce. Pro první přiblížení je však důležité, že úspěch je tímto způsobem dosažitelný.

Vnitřní makrosvět myšlenek je všeobsáhlý. Může být narušen či infikován mnoha neočekávanými způsoby, ale stejně tak může být mnoha neběžnými způsoby léčen či dokonce zkultivován.

Autor: František Benda, Foto: Internet