Důchodce a duchovní život – Zdrženlivost

Autor článku: František Benda Stačí se trochu pozorněji všimnout četných vývěsek a plakátů, abychom zjistili, kolik se koná různých přednášek a duchovních sezení na nejrůznější témata. Jako upoutávka k nim bývá připojena buď fotografie nějaké ušlechtilé tváře, nebo silueta některého přitažlivého cviku.

Tak jakápak zdrženlivost? A proč také?

Doporučovaná zdrženlivost ale nemusí přinášet výsledky pouze v oblasti použití fyzické síly. Mnohem širší (a významnější) uplatnění nachází ve společenském chování. Původně snad mělo jít o dodržování navyklých mravů, jak je pro potřebný hladký průběh nejrůznějších jednání kodifikovaly některé společnosti. Obchod, politika, společenský život, výchova a podobné činnosti se neobešly bez víceméně jasných pravidel, za jejichž nedodržení byly současně vypsány patřičné sankce. Jejich dodržování, které pak bylo vynášeno jako prvořadý a neopomenutelný postup, tak mělo dvě výhody: jednak hladké průběhy jednotlivých jednání skutečně podporovalo, jednak se vyhýbalo konfliktům a jim následujícím trestům.
Navzdory těmto očividně prospěšným požadavkům se vždy našlo několik kverulantů, kteří je z nejrůznějších důvodů nedodržovali. Někteří se domnívali, že vyhlášené zákony je příliš svazují, takže se snažili se z nich vymknout. Řídké nebyly ani případy, kdy navzdory poctivé snaze byli někteří lidé do problematických situací prostě vmanipulováni, takže byli nuceni jednak proti svému přesvědčení. A jakkoli se to možná zdá podivné, vždy se najdou někteří, již považují konání zla – a tím nejmenším je nedodržování pravidel – za něco samozřejmého a pro ně možná i příjemného nebo zábavného. Pak se nelze divit, jestliže proti nim společnost zasahuje poměrně tvrdě.

Názorným příkladem vzorné zdrženlivosti je hudební těleso. V něm každý hudebník hraje na jiný nástroj; ty mají různé rozsahy tónů, odlišnou barvu a také nestejnou sílu. Ale ani zdaleka si nemůže dělat každý hudebník, co chce. To jenom krátkou chvíli před začátkem koncertu můžeme slyšet známou kakofonii, kdy hráči dolaďují své nástroje, nebo si ještě přehrávají obtížnější partie. Pak se objeví dirigent a vše rázem poslušně ztichne. Při samotném vystoupení se všichni podřizují přísnému, předepsanému celku. Ten zaručuje, že shodně začnou, postupně se budou vhodně doplňovat a také současně skončí. Tato přísná disciplína, která je sestrou zdrženlivosti, zaručí, že vznikne cosi, co je jiné kvality než složky, které ji vytvářejí.

Lidé nezdrženliví, ve svém projevu živelní, mohou být sice dočasně populární (neboť dav vděčně zatleská čemukoliv), ale v konečném hodnocení vypadávají, neboť se s nimi už nepočítá. Sice se v takovém případě dá mluvit o originalitě, neotřelosti či dokonce o průkopnictví, ale mnohé hvězdy čím jasněji zazáří, tím
rychleji pohasnou.

Zdrženlivost, vynucená zvnějšku prostřednictvím zvyklostí, pravidel a zákonů, je sice všeobecně prospěšná, ale ani zdaleka ne tolik, jako zdrženlivost dodržovaná z vlastního přesvědčení, z vlastní vůle. Někteří lidé ji mají vrozenou, jiní se dobrovolně podvolí, neboť pochopí její výhody. Kdo chce skutečně něco dokázat, nesmí se chovat svévolně. Každé jednání má svá vnitřní pravidla – ne vždy psaná, ne vždy jasná a také ne všeobecně známá. Ti ale, již to myslí se svým jednáním vážně, je zpravidla sami vycítí a řídí se jimi. Komu se to nedaří, musí hledat poučení zvnějšku. Říká se, že nejcennější překážky jsou ty, které si do cesty položíme sami (a snažíme se je samozřejmě překonávat).

Každý jsme tak vlastně sám voják v poli. Dost často bez rady, dost často bez pomoci. Řešením ale nebývá první ztřeštěný nápad, který se dostaví bez úvahy. „Ztratíš-li cestu, neztrácej hlavu“ učili už dávno skauti.
A kde je ta cesta? Hledáme ji celý svůj život.

Autor: František Benda, Foto: Internet