Důchodce a duchovní život – Zeď

Autor článku: František Benda Mnich Bódhidharma, který údajně přinesl buddhismus do Číny, seděl prý před tím devět let v meditaci, zíraje do stěny.

Něco podobného je pro našince nepochopitelné, nenapodobitelné a neuskutečnitelné. Nejen proto, že málokomu by se chtělo obětovat zhruba osminu průměrného věku pouhým civěním na stěnu, ale celé naší společnosti je podobné chování naprosto vzdálené. Nanejvýš tak si ještě občas zarelaxovat, ale pouze kratší dobu, nebo jen s přestávkami; nebo třeba pouze o víkendech, a to ještě ne o všech… Ostatně kdoví, jestli se dá těm východním údajům věřit. V jejich literatuře se líčením o čase nesmírně plýtvá. Běžně se lze setkat s tvrzením, že žák přišel ke guruovi s otázkou, dostal na ni odpověď a k ní výzvu, aby o ní meditoval a přišel znovu za jeden, dva nebo za pět let a pochlubil se, k čemu došel. Tak dlouho se dnes nechce nikomu čekat. K čemu máme encyklopedie, knihovny a internet? I ta krátká chvíle, než naběhne po zapnutí počítač a než se dosáhne připojení k internetu a pak ještě vyhledání správné adresy, jsou k nepřečkání. Západní člověk chce mít vše rychle, okamžitě, a jak se rádo tvrdí pokud možno ještě dříve.
Není tedy představa oné zdi pouze alegorická? Co vlastně zná-zorňuje?

Svou cestu životem si můžeme ve své představě připodobnit k plynule pokračujícímu – samozřejmě tu a tam s překážkami – postupu, na kterém je nám vše víceméně jasné. Nějak to přece vždy zvládneme. Žít se prostě musí, jinak by nebylo o čem mluvit. Jinou možnost ani nepřipouštíme.

Naše cesta se tedy před námi rozprostírá, ať už se díváme do budoucnosti s nadějí či s obavou. To, co jsme si již odbyli, nás jaksi vyzbrojuje proti příštím potížím prožitými zkušenostmi a utěšuje nás, že bychom se budoucnosti nemuseli tolik bát.

A najednou stojí v cestě zeď. Žádný průhled do budoucnosti, jakkoli neznámé. Žádné tušení. Žádný důvod k nadějím či obavám. Nic. Ta zeď by se dala sice se vší pravděpodobností nějak obejít, ale za ní by jistě nečekalo nic jiného, než co tu bylo již tolikrát dříve. To k žádnému pokroku nevede.
Zeď zde může docela dobře představovat poznání, že dosavadní způsob života nebyl zcela správný. Sice vyhovoval mnoha požadavkům na přežívání, ale ty se nakonec utápěly v neplodném, stereotypním přešlapování.

Ovšem – naše tělo je z hmoty, o které se ví, že je za běžných podmínek neprostupná, a zeď nebo skála, strmící před námi, je také z hmoty, sice poněkud jiné, ale rovněž neprostupné. Co s tím?

Běžným způsobem obě tyto hmoty navzájem sebou prolnout nemohou. To není třeba zdůrazňovat. A způsobem neběžným? Existují snad jiné roviny, jiné světy, které jsou s takovou oblibou probírány v románech sci-fi, světy, existující zde, v našem prostředí paralel-ně se světem naším, aniž bychom je postřehli? V lidských představách určitě ano. Lidé přechodně velmi šťastní nebo naopak velmi ne-šťastní takové stavy znají. Okolní svět snadno po nějakém neočekávaném nárazu změní v jejich očích své zdánlivě neměnné parametry a je pojednou k nepoznání. Takový stav se ale po čase samovolně vrátí do původních kolejí a vše probíhá postaru dál.

Že by mohlo dojít ke změně trvalé? Ke změně, odehrávající se ve více než v jedné mysli, ke změně dokonce takové, že založí nové, celosvětové učení, hrdě a rovnocenně stojící jak vedle hlubokých filo-sofií, tak po boku moderních vědeckých poznatků?

Bódhidharma, než se dobral těchto poznatků, hleděl dlouho do zdi, která pro něj znamenala konec jeho dosavadní cesty. Jeho mnohem větší předchůdce, hlasatel tehdy nového směru, Gótama Buddha, meditoval obdobně pod stromem. Můžeme pochopit něco z jejich poznatků, aniž bychom obětovali byť jen zlomek času co oni?

Nejde tu pouze o obětování času. Mnohem významnější je požadavek přechodu na jiné myšlenkové hodnoty, než kterými jsme se řídili až dosud. Ale co pak s tím, co jsme tak dlouho a někdy i pracně získávali?

Je velice snadné vyzývat někoho, aby zapomněl vše, co se doposud naučil, protože ho to prý zbytečně jenom zavádí, že se tím naopak pravému poznání dokonce vzdaluje. I když to současnému chápání vzdělanosti spíš odporuje, přece jen se zdá, že na té myšlence může něco být. I jinde přece mohou být alespoň stejně chytří jako my – či snad ne? Tak proč se nepoučit?

Náš současný svět se nám zdá samozřejmý a pochopitelný, přičemž veškerý pokrok – ten míněný v kladném slova smyslu – přispívá k jeho dalšímu vylepšení. Pakliže by měl existovat ještě alespoň jeden svět jiný, jakýsi paralelní, musel by nutně být veden zákony jinými než ten náš. Pak by skutečně k proniknutí do jeho tajů bylo nutno odklonit se od všeho (nebo alespoň od mnohého, neboť něco společného by oba světy mít mohly), co nabízí ten náš, a obrátit se zcela k tomu druhému.

Problémem pak zbývá, chceme-li skutečně začít se zkoumáním, co máme z toho dosavadního „všeho“ opravdu zapomenout. Mohsovu stupnici tvrdosti? Pythagorovu větu, nebo datum založení Univerzity Karlovy? To snad ne. Některá fakta přece musí platit ve všech souřadnicích, byť třeba částečně deformovaná. O ně ale ostatně asi nejde, neboť se na přístupu, na celkovém pohledu nijak nepodílejí.

Jde spíš o to, co nazýváme logikou nebo zdravým (případně selským) rozumem. Žádné speciální poznatky, pouze to, co se zdá nejvlastnější, o čem se ani nedomníváme, že by mohlo mít nějakou vypovídací hodnotu – to musí být změněno. Jedině potom můžeme pochopit výroky starých mistrů, jedině tak se nám může podařit onu zdánlivě neprostupnou zeď zdolat.

Autor: František Benda, Foto: Internet