Mrtvý se nic nedozví

Autorka článku: Maura Boží muka, chvilka zastavení , zamyšlení nad tím, že všechno není v životě jen tak uspořádáno, ale má to nějaký řád (zaplať Bůh, že tu nejsme sami vydáni napospas), prožitku modlitby,- a pak jít dál, luční cestou, směrem k háji, nasbírat nějakou ostružinu či malinu, podívat se po houbách, nabrat vodu ze studánky, sednou si opodál a se zavřenýma očima poslouchat ptáky.

Byli to většinou obyčejní lidé, jejichž ostatky leží na venkovských hřbitovech, věčně udření, zmítaní dějinnými událostmi, držící silou své moci, ve víře a naději i lásce svá malá hospodářství, aby uživili děti, domácí zvířata a měli i na nová nářadí a zařízení.

Takový prostý život, v němž platila jednoduchá filozofie, žádné velké očekávání na pozemské pouti a velká očekávání na té posmrtné pouti, o které nikdo nic určitého neví a nechápe její velikost. A tak zaopatření, na starodávných postelích, s křížkem v rukou odcházeli naši předkové, v tichosti a hlubokosti, křížem znamenáni … a sousedé je šli vyprovodit na poslední cestu. Pokud bylo na muziku, také dobře. Shromáždili se kolem místa posledního spočinutí, každý přihodil kus hlíny a pak se vraceli zpět tou samou cestou, aby poseděli na smuteční hostině, pohovořili, pojedli a rozešli se domů.
….

Takové myšlenky mne napadaly, když jsem šla zasněženou cestou, kolem dokola pole, pokrytá bílou vrstvou sněhu, a na něm stopy zvířat. Obloha byla nevlídná a předemnou se rýsoval zasněžený háj, bylo k němu ještě kus cesty. Tady nemohu zabloudit, znám to dobře. V létě tu kvetou louky a nádherně voní. Moje myšlenky bloudí v jednom příběhu, který není ojedinělý. Takový případ! Zemřela jedna paní, která si střádala na pohřeb a uspořádala si své poslední věci. Co ji mají zahrát, kdo ji má nad rakví promluvit, aby byla vedle svých rodičů. Nakonec to dopadlo úplně jinak. Rozhodlo se, že se nebudou zbytečně ty ušetřené peníze vyhazovat za obřad. Vždyť to stojí fůru peněz a ona se to stejně už nedozví. Nakonec, moc toho po ní nezbylo, nějaké lepší kousky nádobí, to se dá na chalupu, starožitnosti, co s tím to se prodá. Byt dostane Jarka, jak dostuduje, ale musí se pořádně zrekonstruovat. Její popel skončil na rozptylové loučce. Kdo by měl čas chodit na hřbitov! V dnešní době, kdy každý neví, kde mu hlava stojí. A pak budou lidi pomlouvat, že se o hrob nikdo nestará. Zbytečné starosti!

….

Jenomže, jak to tak bývá, taková věc se brzy provalila. Přeci se našel někdo, kdo se dozvěděl, že stará paní umřela a hledal její hrob. U hřbitovní správy se sice dozvěděl, kde najde rodinnou hrobku, ale nenašel na náhrobní desce její jméno. Vrátil se, aby se zeptal, proč tam není jméno vyryto, že ví, že si přála ležet po boku svých rodičů a že o tom často mluvila. A tak zjistil, že její popel skončil na rozptylové loučce, proti její vůli a bez obřadu.

Vyhledal její pozůstalé. Nebylo to tak těžké. Zazvonil. Chvíli čekal, než se z okna vyklonila asi čtyřicetiletá žena.
„Co chcete?“ zavolala na něho nevlídně.
„Chtěl bych s vámi mluvit o vaší matce.“
„Ta umřela,“ řekla a bouchla oknem. Čekal, jestli nesejde dolů. A když se nedočkal, zazvonil znovu.
„Co je? Řekla jsem, že umřela,“ znovu se vyklonila, ale už oknem nebouchla. Seběhla dolů, otevřela dveře.
„Dozvěděl jsem se, že umřela a šel jsem na hřbitov. Hledal jsem hrob, kde chtěla být pochovaná. Vím, že to byla její vůle být s rodiči. Nakonec byl její popel rozptýlen.“
„A co je vám po tom?“ vyštěkla na něho.
Neměl chuť se dohadovat s tak nevrlou ženou. Už bylo jasné, že si pozůstalí rozdělili její peníze.
Odvrátil se a ani se nerozloučil. Po zpáteční cestě přemýšlel, jak by pochodil se žalobou na okradení zemřelého člověka. Nepřál nikomu nic zlého, ale lítost ho sevřela do svého nemilosrdného krunýře.

….

„Přeci to tak nejde,“ řekl po tom, co mi ten příběh dovyprávěl, „aby živí okrádali mrtvé a neplnili poslední vůli. Co se s tím dá dělat?“
„Žaloba?“ usmála jsem se. Zavrtěl hlavou.

….

Nakonec jsme se dohodli, že necháme za ni sloužit zádušní mši. Proto jdu tou cestou přes les do městečka na farní úřad, příslušný jejímu bydlišti. Alespoň tuto službu pro ni udělat, i když se o tom nedozví. Nebo ano? Nechtěla bych být v kůži těch povedených pozůstalých. Ale prý, takové věci se prostě dějí a nikdo nic nenadělá. Je to přeci jenom věc rodiny. A do toho se nebude nikdo míchat. Mrtvý už žalovat nemůže a peníze se nemají komu už vrátit.

Autor: Maura, Foto: Internet