Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková JAK SE CESTOVALO NA VELKOU MORAVU. Významným krokem, který usnadnil cestu věrozvěstů, byly mocenské spory v Cařihradě, které započaly ještě před cestou Konstantina a Metoděje k Chazarům.

Jako počátek vnitřního pnutí se uvádí rok 856, zatímco poselstvo s pozváním do říše Chazarů dorazilo roku 860. A o dva roky poté, léta Páně 862 se objevili v Cařihradě poslové moravského knížete Rostislava. Co uvést o sporech? Inu počal tlak moslimů, jejichž nástup podporovala sekta Paulinistů, která navázala na staré teologické spory, typické pro duchovní poměry v byzantském imperiu. Popírali Kristovo božství, neuznávali svátosti, mnišství, nectili svatý Kříž, z Bible pouze Evangelium, nerespektovali listy sv.Petra, zavrhovali Starý zákon. Tím nabourávali základy křesťanské víry, a říše musela vynaložit velké úsilí na obranu svých hranic, ale i na uchování církevních principů.

K tomu byla od moci ve státě odstavena císařovna Theodora, matka následníka trůnu Michala – byla přinucena i se svými dcerami odejít do kláštera. Sesazen byl i patriarcha, svatý Ignác, a na jeho trůn byl dosazen někdejší představitel dvorské kanceláře a ústřední představitel cařihradské akademie, svatý Fotios. Ten roku 857 přijal všechna potřebná svěcení během jednoho týdne. Nebylo tedy divu, že oba věrozvěstové po návratu z Krymu novou misijní cestu přivítali. Zadání bylo formulováno Rostislavem a jeho posly zcela zřetelně: „Lid náš zavrhl již pohanství; avšak nemáme učitele, jenž by nás v našem jazyce pravé víře křesťanské naučil, aby též jiné kraje slovanské, vidouce to, napodobily nás; pošli nám tedy, ó císaři, biskupa a učitele takového, neboť od vás na vše strany dobrý zákon vychází.“

Tak byl osloven císař Michal III., který byl cestě a přání velkomoravského knížete příznivě nakloněn, mimo jiné i proto, že si přál dobré vztahy se slovanskými kmeny, jež v té době z východu ohrožovaly Byzanc. Kníže Rostislav, na jehož území působili misionáři francké říše, ovšemže i s mocenskými ambicemi, zase toužil zbavit se rizika západních vlivů, které hrozily nejprve církevně a posléze i mocensky omezit váhu samostatného státního svazku Velké Moravy. Bylo to biskupství řezenské zasahující do Čech a solnohradské působící na Moravě. Naši věrozvěstové Konstantin a Metoděj byli ovšem na daný úkol připraveni, a na rozdíl od nejrůznějších misií nesledovali mocenské, a už vůbec ne politické vlivy.

Co se týče filozofie a teologických principů, které sledovali, ty Konstantin formuloval v diskusích již v říši Chazarů. Bůh přišel k lidem jako Ježíš, hovořil s nimi jejich vlastním jazykem, a tím se u nich ubytoval. V tomto ohledu byli oba světci na svou roli dokonale připraveni. Ovládali slovanský jazyk, neboť žili v mládí mezi Slovany, jejich otec Lev mezi nimi jako vysoký státní úředník působil, a dokonce jejich matka Maria, jak víme, údajně pocházela ze slovanských kořenů. Konstantin byl filologickým zázrakem, neboť se všude rychle orientoval a zvládal i složité orientální jazyky. Metoděj, dříve než odešel do kláštera, byl rovněž státním úředníkem ve stejném prostředí jako jeho otec a dostával se pravidelně do styku se slovanskými zemědělci, kteří na místních trzích prodávali své zboží.

Michal III. by prostě ke splnění přání velkomoravského knížete lépe připravené misionáře v celé říši nenašel. Konstantin s Metodějem ovládli gramaticky čistý jazyk, zvaný staroslověnština. Pro písemné vyjádření vytvořili abecedu – glagolici a počali překládat Písmo, nejprve evangelia, co by první slovanskou knihu. Jejich jazyk, jemuž lid Velkomoravské říše rozuměl, protože se blížil řeči lidu na našem území, je ostatně srozumitelný i nám, lidem třetího tisíciletí, a když se kněží a žáci obou věrozvěstů museli vydat na Balkán, nejspíše ovlivnili tamní národy, s nimiž si i po více než tisíci letech rozumíme dodnes – bez slovníku. Ostatně podívejme se na podobu a vzdálenost našeho jazyka ke glagolici (nebo staroslovanštině) v jednom z nejzákladnějších textů Písma, tedy v „otčenáši“.

V našich chrámech i duších se dnes opakuje sled proseb a přání, v nichž je obsaženo všechno – vzpomínka na Boha a připomínka jeho vůle, prosba o pomoc i omluva za mnohá přestoupení Zákona. Je pozoruhodné, jak v několika řádcích je mistrně Ježíšem formulováno všechno, co nosíme ve svém srdci, i mimo chrám. Jednou si to tedy zopakujeme v našem současném jazyku, podruhé ve slovech staroslovanského projevu.

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Amen.

A modlitba ve staroslověnštině pak zní takto:

Otče náš,
iže jesi na nebesích,
da svjastija imja tvoje,
da prijdět carstvije tvoje,
da budet volja tvoja,
jako na nebesi i na zemli.
Chlěb naš nasuščnyj dažď nám dnes
a ostavi nám dolhy naša,
jakož i my ostavljajem dolžnikom našim,
i neuvedi nas vo iskušenije,
no izbavi nas od lukavoho. Amen.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková