Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková O SKUTEČNÉM POKLADU NÁRODA. Tak se dovídáme o darech dvou učitelů, kteří přišli roku 863 na Velkou Moravu. Víme již, že to bylo písmo a biblické překlady a ostatky světce.

Ovšem ne dosti na tom – věrozvěstové přinesli na Moravu rovněž Palladium, (či Paládium) obraz, či spíše kovový reliéf, který je dnes uložen v chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi a který připomíná cestu věrozvěstů, i jejich mimořádné historické poslání: jde totiž o kovový reliéf Panny Marie s Ježíškem, který se stal dějinnou záštitou celého národa. Je to velikostí malé dílo (19 krát 13,5 centimetrů), kov je pozlacený, Panna Maria je ozdobena korunkou a vzácnými drahokamy. Reliéf je uložený ve stříbrné skříňce nad svatostánkem hlavního oltáře. I když, jak uvidíme, provází toto malé dílo tajemství, spousta mýtů a legend, jedno je nesporné – že reliéf měly v rukou velké osobnosti našeho vyprávění, Konstantin a Metoděj ale i svatý Václav a svatá Ludmila. A jde o skutečné „paládium“, tedy o výtvarné dílo, které se proměnilo v ochrannou záštitu rodícího se národa.

Paládium, k němuž se chodili věřící modlit o pomoc, bylo tudíž vystaveno roku 1938, kdy náš národ všichni zradili, a stáli jsme bezmocně proti hitlerovské moci. Kněží jej nesli z Vyšehradu na Staroměstské náměstí, a není zanedbatelné, že se děkovné slavnosti zúčastnilo na 150 tisíc lidí. Po obsazení republiky byla relikvie v Boleslavi nahrazena kopií, zatímco originál byl ukryt a zazděn, právě tak jako svatováclavská koruna. Fašisté po památce samozřejmě pátrali a říká se, že měli v úmyslu zničit celou Starou Boleslav. Papež Benedikt XVI., kdysi německý kanonýr, za své první návštěvy roku 2009 republiky navštívil Starou Boleslav, aby tu jako zadostiučinění odsloužil mši, přičemž liturgické barvy byly symbolicky v barvě červené a bílé.

Nebylo tedy náhodou, že když skončila druhá světová válka, konala se v červnu roku 1945 u Paládia děkovná bohoslužba a duchovní tento posvátný reliéf přenášeli po všech svatyních země české. Zastavili se i v majestátním chrámu na náměstí Jiřího z Poděbrad, v němž se od vysvěcení kostela před 80 lety (1932) nachází celá galerie patřičně pozlacených soch našich národních patronů.

Toto Paládium, krom posvátného významu, jak bylo řečeno, provází rovněž četné mýty a legendy, z nichž bude těžké vyhledávat pravdivé jádro. Na samém počátku se nachází dcera nejvyššího z bohů, Dia, jinak bohyně moudrosti a vítězného vedení války, Pallas Athéna. Když se objevila v plné zbroji, byla to nejmocnější z bohyň řeckého panteonu. Města, a tedy i Trója si tudíž zřizovaly sošky této bohyně, takzvaná „paládia“. Dokud byla bohyně v této podobě na svém místě, bylo město nedobytné. Trója ovšem padla, protože se podařilo tamní paládium, sošku Pallas Atény, ukrást. To se podařilo známým hrdinům Odysseovi a Diomédovi, a jen díky ztrátě paládia byla dosud chráněná města vystavena nebezpečí. Trója byla po desetiletém obléhání dobyta.

Pověst pokračuje uložením sošky v Korintu, který později dobývali a vypálili Římané, v témže roce, kdy padlo Kartágo. Soška vytvořená z nejrůznějších materiálů se prý v ohni roztavila, a četné kovy, zlato, stříbro a další materiály odtékaly do moře. Kov, charakterizovaný při popisu a ve vyprávění „materiálem korintským“ se stal směsí, které si domácí, jak se píše v antických dílech, (Plinius – Libros Naturalis Historiae) „nad zlato si vážili“.

Nu a tyto slitky prý po čase údajně v moři posbírali Byzantinci, nakonec snad dokonce naši věrozvěstové. Protože oba měli smysl pro hledání tajemství a pokladů, (Klimentovy ostatky nalezli v moři po téměř tisíci letech), nelze vyloučit ani tuto alternativu. Podle jiných mytologických zvěstí se zbytků po údajněm paládiu anebo sošky samotné zmocnili již na počátku Římané, avšak tím zase není vysvětleno, jak se korintská slitina dostala do rukou našich věrozvěstů, nemluvě o tom, že je záhadou, kterýpak mistr vytvořil madonu s dítětem, zejména jsou-li dodnes vedeny spory, má-li Panna Maria povahu byzantského pojetí, anebo blíží-li se její podoba našim „krásným madonám“.

Jako jiné legendy, má i tato pověst své daleko pravděpodobnější alternativy. Svatá Ludmila prý před svým křtem, což bylo dílo Metodějovo, nechala spálit, nebo spíše roztavit, všechny pohanské bůžky a kov odevzdala světci, který ji křtil. Ten prý povolal byzantského mistra, jenž Paládium mistrně vytvořil, a Ludmila obdařená tímto posvátným reliéfem odnesla kovovou relikvii na Tetín. Po její mučednické smrti (921) zdědil dílo svatý Václav, který od té doby nosil reliéf na své hrudi. Měl ho u sebe údajně v tažení proti zličskému vévodovi Radslavovi, který kapituloval, když spatřil kříž na helmici svého soupeře. Paládium sice neochránilo Václava před útokem vlastního bratra, 28. září roku 929 nebo 935, ale zůstalo zachováno díky blahoslavenému Podivenovi, postavě, která Václava provázela v životě i v boji.

Zbývá otázka jak psát Paládium, kolik „el“ vložit do jeho pojmenování, a jakým „P“ název započít, zdali ho psát malým či velkým písmenem. Ponoříte-li se do odborné literatury, shledáte, že každý autor používá jiného názvosloví. Šlo-li však o dílo bůžků a antických dějin, užívali jsme, nejspíše právem malého písmena. Vstoupilo-li však do naší historie, navíc do církevních dějin, můžeme je pokládat za vlastní a navíc posvátné jméno, a tedy ho budeme psát s velkým „pé“ na počátku.

Co se václavské tragédie týče, je ovšem pozoruhodné, že u hlavního patrona českého národa, se shodujeme v kalendářním datování dne smrti, ale co se roku týče, svádíme časoměrné spory pohybující se v rozsahu celých šesti let. Dnes se sice většina badatelů shoduje na roce 935, ale nevylučuje se ani letopočet o šest roků nižší. Ostatně není to tak dávno, kdy se učívali žáci, ale i pováleční vysokoškolští studenti na Filozofické fakultě o „svatováclavském atentátu“ v letopočtu o šest roků nižším. Nakonec nejspíše celou při rozhodli antropologové, kteří podle charakteru, opotřebovaných kosttí, ba i podle švů na lebkách a stavu nalezených ostatků dokázali spočíst autentičtější letopočet.

Co se Podivena týče, ten bývá věru „podivenem“ se vším všudy a je doslova hoden svého jména – a to úlohou i vztahem k svatému Václavovi. Byl možná členem Václavovy družiny, přítelem a pomocníkem, zřejmě zdaleka ne jen sloužícím. Vypráví se, že oba muži, vladař i Podiven společně žali obilí, aby mohli péci svaté hostie, lisovali a nechávali uzrát víno na nápoje pro mešní účely. a sbírali vosk divokých včel k výrobě chrámových svící. Často se však zdá, že nejednu myšlenku formovala spíše Václavova svatost než drsný hradní život na počátku 10. století.

Pro nás je Podiven pozoruhodný též faktem, že to byl tento muž, který údajně sňal z Václavovy hrudi Paládium, aby jej ochránil před útočníky, kteří se ovšem rozhodli Podivena jako korunního svědka Václavovy vraždy zabít. Průvodce Václavův před přesilou prchl a Paládium zakopal. Tak se stalo, že naši předkové vzácnou relikvii dvě staletí pohřešovali. Teprve za českého krále Vladislava II. bylo Paládium okolo roku 1160 nalezeno – kupodivu rolníkem při orbě na svém poli. Původní zachránce památné relikvie – Podiven, byl ovšem po vraždě svatého Václava na útěku dostižen, v blízkém lese oběšen, a po celá léta byl ponechán svému osudu, aniž se ho dotkla divoká zvěř. Podle jiné alternativy této pověsti, Podiven po ukrytí svátosti vyhledal Václavovy vrahy v lázni, a v okamžiku, kdy se cítili nejbezpečněji, všechny tři mordýře pozabíjel.

Když však Václavův průvodce a nejspíše člen družiny zaplatil své počínání, (ať již šlo o účast v zápase o Paládium anebo krutou odplatu), životem, nakonec byl přepraven do chrámu svatého Víta a byl pohřben poblíž Václavova hrobu.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková