Důchodce a duchovní život – Ekologie osobnosti 1

Autor článku: František Benda Ekologie člověka nesleduje jiné cíle než zachování alespoň současného stavu přírody a vlastního, dosud neponičeného potenciálu, když už by nebyl možný návrat k dřívějším, počátečním hodnotám. A vždy ochotně podnikne potřebné kroky, které by současný, neutěšený stav dokázaly ještě zlepšit.

Tím se velice blíží názorům hlásaným už kdysi dávno, které jsou ale pro náš současný vkus oděny pláštíkem někdejšího, archaického vyjadřování, začasté v náboženské nebo filosofické podobě. Tehdy to prostě jinak neuměli. Archaické jsou pouze pro nás. Pro jejich tehdejší autory se jednalo o běžný způsob vyjadřování. Záměry jsou ovšem shodné.

Takže se ukazuje, že by bylo prospěšné sestoupit od populárních, nic neříkajících proklamací do hlubin vlastního nitra a tam se pokusit o nápravu. Je to ostatně jediné místo, kde jsme schopni něco změnit. Do jiných myslí jen tak prostě zasáhnout nemůžeme. V tomto novém, vlastním nitru se ocitneme v jiném, pro mnohého zcela neznámém světě. Není totiž zaběhnutým zvykem obracet se – byť občas – k pramenům vlastního myšlení. Řada pojmů v běžném světě již dávno populárních zde ztrácí význam, a naopak jako drahokam zde zazáří leccos, čeho jsme si „tam dříve“ ani nepovšimnuli. Ačkoliv na to mnozí moudří často poukazovali, my jsme to nezaznamenali.

Abychom k něčemu podobnému vůbec dospěli, nemusíme ani nikam složitě chodit, ani někomu něco okázale slibovat. Stačí se prostě rozhodnout a pokusit se nějak začít.
„Kdo dovede žít vnitřní život“, říká např. Tomáš Kempenský „a na velkou váhu neklade co se kolem něho děje, nepotřebuje vyhledávat zvláštní místa a vyčkávat na příhodný čas, aby mohl vykonávat svá cvičení“ (Následování Krista II, 1,7).

A v Bibli pak najdeme: „Vcházejte těsnou branou; prostorná a široká brána vede k záhubě, a mnoho je těch, kteří tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu a málokdo ji nalézá“ (Mat. 7,13,14).

A ještě z Epikteta: „Nikoli věci o sobě, ale náš vztah k nim nás činí šťastnými nebo nešťastnými“.
Pod tímto zorným úhlem dostávají věci, vztahy a prožitky zcela jiný význam, než je běžně vžité. Proto je také cílem dosáhnout osvobození od povrchních názorů, nikoli únik z jejich dosahu či jejich zavrhnutí. Tento svět je příliš malý, než aby bylo kam zmizet nebo z něj něco odstranit kamsi do nedohledna. Neunikneme ani do jiných zeměpisných šířek, ani do vymyšlených niterných dálav. Své problémy si neseme všude v sobě a s sebou, ať se vrtneme, kam chceme.

Jediným řešením k navození všeobecné rovnováhy je přestavba vnitřních hodnot. Vysněný únik by znamenal pouhé přemístění kulis na jevišti ve hře, která se neosvědčila. Chceme-li přece jen něco změnit, je nutno začít od scénáře. Je-li ten nedostatečný, žádný kulisák jej nezlepší.

Prvním krokem může být trochu alibistické: „Nemohu říci, že se mi vede vzdávat se zla, ale nepřeji si v něm pokračovat“. Proud mysli plyne v obou směrech – jak k dobru, tak i ke zlu. Učení zde pouze naznačuje cestu a předkládá jednoznačné návrhy. Rozhodnutí, kam se brát a konečné dosažení je pak už věc čistě soukromá. Celé vnitřní snažení je ryze soukromé. Nikdo nám v něm neporadí, nikdo nás nebude varovat před neuváženými kroky z neznalosti. Těžko se dokonce i hledají vzory – kdo dosáhl poznání, stahuje se zpravidla do pozadí. Jen v řídkých případech se s něčím svěří. A i to je pouze jeho vlastní, neopakovatelná zkušenost. „Není cesty, kam bych šel“, říká. A tím méně je pro něj možné tam poslat nedočkavého tazatele.

Bhagavadgíta se ale přece jen snaží poradit: „Moudrý podniká různé akce, ale není vázán ani na věci, ani na činnost. Stojí mimo iluze. Zachovává stejný vztah ke všemu a ke všem.“ A k tomu lze ještě dodat: „Moudrý ví, mlčí a jedná“.

Autor: František Benda, Foto: Internet