O tom nepiš!

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Jednou v úterý jsem si ve vlaku četla kolínskými čtenáři oblíbený kolínský týdeník PRES, kde se psalo o slavnostech k výročí založení Kolína.

Že prý v roce 1957 byly v Kolíně velké oslavy, bylo tam i přesné datum, které jsem zapomněla, a prý tehdy přijel do Kolína i prezident Antonín Zápotocký.
„Jé, na to se pamatuju! Akorát jsem nevěděla, že to byly oslavy výročí založení Kolína. Zápotockého jsem viděla! Chytla jsem ho za ruku! Jenom jsem doteď nevěděla, proč vlastně tehdy v Kolíně byl. O tom napíšu Fuchsovinu,“ svěřila jsem se nadšeně se svojí vzpomínkou známé, která seděla v kupé se mnou, a ta se zatvářila odmítavě.
„To bych nedělala, Ireno. To ti může udělat zle.“ Nechápala jsem.
„Jak zle? Proč by mi mělo udělat zle, že jsem jako sedmiletá holka vzala někoho za ruku?“

Pokrčila rameny.
„Jak chceš. Ale uvědom si, JAKÝ to byl prezident.“ Rozesmála jsem se.
„Já ho přece nechci oslavovat. Chci popsat svůj zážitek z roku 1957, který si dodnes pamatuju. Jak jsem vzala za ruku člověka, o kterém jsem jako sedmiletá holka věděla, že je to prezident. Nic víc, nic míň. Bylo mi sedm, proboha! Stalo se to před padesáti lety!“
Známá otevřela noviny, chvíli do nich koukala a pak po mně sekla.
„Říkám ti, že ti to udělá zle.“ A pak už na mě až do Prahy nepromluvila.
Ne že by mě odradila, to ne. Jenom jsem se k téhle Fuchsovině dřív nedostala.
Tak já vám teď povím, jak to tehdy bylo, ano?

Bydleli jsme v Husově ulici u náměstí, pratetu jsem měla ve Zlaté uličce na druhé straně náměstí, teta se sestřenicí bydlela nad náměstím, v ulici Karolíny Světlé, spolužačky a kamarádi bydleli na náměstí i kolem náměstí, v Kouřimské ulici, v Kovářské, v Kutnohorské a v Pražské, do školy jsem chodila ve Školské ulici, která byla od našeho domu vzdušnou čarou asi tři sta metrů, a na náměstí jsme si chodili hrát všichni, co jsme bydleli v ulicích kolem.
Střed města byl pro mě prostě domov, kde jsem znala každou dlažební kostku.

Ten den jsem byla v Kutnohorské ulici sama, bez rodičů a babičky, ani bráška se mnou nebyl. Kolem mě byla doslova hlava na hlavě, chodník byl narvaný, silnice plná lidí, protější chodník byl také plný. Celá ulice, od náměstí až ke křižovatce u kláštera, byla narvaná lidmi.
Dodnes mi je záhadou, jak jsem mohla poznat, kdy jde uprostřed toho davu člověk, ve kterém jsem poznala prezidenta, nechápu, jak jsem se dostala až k němu, a kde se ve mně vzala drzost, že jsem ho vzala za levou ruku!

Měl na ní stejné mozoly, jaké měl i můj táta. Podíval se na mě dolů, usmál se a pak mě dav odvál zpátky na chodník a já utíkala domů, kde jsem všem říkala, jak jsem vzala prezidenta za ruku a že měl mozoly jako táta, a nikdo mi to nevěřil…
Tak. A to jsem tedy zvědavá, jak by mi TOHLE mohlo udělat zle!

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12