Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková KONSTANTIN S METODĚJEM. kteří Paládium do Čech přinášeli, nemohli mít ani potuchy, jak dílo, nejspíše byzantinských umělců, vstoupí i s obdarovanou Ludmilou a svatým Václavem do českých dějin.

Připomeňme si jen ještě jednou, že v každém případě bylo Paládium v rukou obou věrozvěstů, a že se ho dotýkaly i prominentní postavy přemyslovského rodu a že se tato národní relikvie svou historickou a kulturní hodnotou ocitne hned za korunovačními klenoty.

My jsme ovšem opustili oba věrozvěsty teprve na začátku této dlouhé cesty, při vstupu na území Velké Moravy. Konstantin přicházel nejspíše v hodnosti biskupa a svatý Metoděj patrně jako diákon. Jejich přivítání bylo srdečné, nejen proto, že přinášeli četné dary, slovanský jazyk, ale i proto, že kníže Rostislav, jak víme, toužil zabezpečit nezávislost svého území, a tedy potřeboval nikoli francké misionáře, ale vlastní učitele a biskupy. Pochopil, že jen vlastní církevní organizace jej zbaví franckého vlivu. Konkurenční misionáři od prvního okamžiku totiž vytvářeli překážky slovanské liturgii a kněžstvu, které bylo vřele přijímáno zdejšími vladaři i prostým lidem, protože jejich řeč chápali – nejen jako liturgický jazyk formou ale i snadným chápáním duchovního obsahu. Od prvního okamžiku se tu tedy srážely dva liturgické proudy, neboť již od vstupu křesťanství na naši půdu se u sousedů a jejich misionářů tradovalo, že v duchovní sféře mají platit jen tři jazyky – hebrejština, latina a řečtina.

Vrhli se, jak je psáno v jedné z legend, na věrozvěsty jako havrani na sokola slovy: „Člověče, pověz nám, jak to, že jsi nyní Slovanům sestavil písmena, kterých nikdo jiný předtím nevynašel, ani apoštolové, ani římský papež, ani Řehoř Bohoslov, ani Jeroným, ani Augustin? My známe jen tři jazyky, v nichž má Bůh býti oslavován, hebrejský, řecký a latinský.“ Přitom šlo o časy, v nichž ani panovníci neuměli psát, a franští kněží se krom latiny dozajista nedomluvili ani s židovskou obcí, natož s řeckou společností.

Na tyto výhrady měl ovšem Konstantin prostou, a i obyčejnému lidu srozumitelnou odpověď: „Což pak Bůh nedává padati déšť na všechny stejně? A slunce nesvítí stejným způsobem na všechny? A nevdechujeme všichni stejně vzduch? A vy se nestydíte stanovit pouze tři jazyky, ostatní pak národy a plemena odsuzujete k slepotě a němotě? Řekněte mi, zda chcete Boha dělat nemohoucím a slabým, jako by to nemohl dáti všem národům, anebo závistivým, aby jim toho nepřál?“ A protože měl Konstantin vskutku rozsáhlé vzdělání a ovládl široké duchovní obzory, dokázal svá stanoviska podpírat patřičnými citáty z bible. Přitom Frankové využívali křesťanských misií zejména jako prostředku k rozšíření politického vlivu, a není tudíž divu, že nám dodnes zůstává osud Polabských Slovanů dostatečným důkazem a dávnou hrozbou. Nebylo tudíž divu, že se na této zdánlivě filologické a liturgické půdě rodila jistá averze vůči arogantním sousedům, kteří si ovšem zhusta na Konstantina s Metodějem v Římě jak se patří stěžovali.

Teolog M.Altrichter, kterého jsme již citovali, poznamenal k prvním krokům Soluňanů na naší půdě, že „Cyril a Metoděj přišli, aniž by měli vypracovanou nějakou hotovou koncepci: šli naslouchat konkrétnímu člověku. Nespoléhali na strategii, ale na Toho, Kdo jim dopřával sílu.“

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková