Zrození národa

Autor: S. Ravik, O. Janíčková VYPRÁVĚNÍ O SEDMIPOČETNÍCÍCH. Oba světci, Konstantin a Metoděj se krom všeho, co jsme si připomněli, věnovali i výchově duchovního dorostu, což se jim věru dařilo, když byli s to během tří let a několika měsíců, jak již bylo uvedeno, vychovat na dvě stovky budoucích duchovních a svých následovníků.

Pětice mimořádně nadaných žáků provázela pak oba věrozvěsty během jejich působení, dokonce spolupracovali s Metodějem i po smrti svatého Konstantina (Cyrila). Ostatně někteří z nich vlastně jako připravení křesťané, s naší dvojicí dokonce na Velkou Moravu přicházeli. Začneme-li počítat věrozvěsty, a zahájíme-li tento sled hlavními nositeli křesťanské vzdělanosti, Konstantinem a Metodějem, budeme muset charakterizovat také zmíněnou pětici budoucích misionářů, někdy opatů nebo dokonce biskupů. Takže nezbývá než přerušit sled našeho vyprávění. K zamýšlené cestě do Cařihradu, která se v Benátkách změnila nakonec v putování do Říma, se tedy ještě vrátíme.

Čelnými učedníky se stali Klement, Naum, Angela, Sáva a Gorazd, tedy učenci a duchovní, kteří budou pokračovat ve slovanské liturgii i po smrti obou věrozvěstů, třebaže byli z území příštího českého státu vyhnáni. Podstatné ovšem je, že i s jejich vzácnými učiteli jich bylo sedm. Sedmičce se říká tudíž „numerus perfektus“ dokonalé číslo, a našim hrdinům dohromady říkáme „sedmipočetníci“. Ti mají sice jeden každý jeden den svého vlastního svátku, ale všichni dohromady pak jsou společně uctíváni v jednom svátečním dni, věnovaném „sedmipočetníkům“, (27. července). Krom toho je jim věnována i modlitba v breviáři. „Bože,Tys povolal svatého Gorazda, Klimenta, Nauma, Angelára a Sávu, aby pokračovali v díle svatého Cyrila a Metoděje; na jejich přímluvu nauč i nás předávat svěřený poklad víry, abychom všichni rostli v milosti a v poznání Tvého Syna Ježíše Krista. Neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.“

Pro nás je pak, jak tušíme, pozoruhodnou číslicí „7“, sedmička, jinak posvátné číslo, které je obsaženo mnohokrát v biblických textech, neboť sedm, co by numerus perfektus znamená tolik co „všichni“. Symbolizuje totiž úplnost, uzavřenost celku, totalitu posvěcenou božstvem. Naše kultura nebyla ovšem první, kdo tuto cifru jako dokonalé vyjádření celku, používal. Se stejným respektem se sedmičkou zacházeli v Egyptě, jak plyne z biblického pojetí, také v hebrejském světě, v Egyptě, Babylonii a Mezopotámii, rovněž jako v Asýrii. Ovšem se sedmičkou „pracovali“ i Řekové a Římané, dávno předtím Číňané i Peršané, s nimiž antický svět trvale bojoval. Mimochodem existoval i slovanský kmen, jemuž Řekové říkali Hepta geneas, nebo Eptaradici, což je v řecko-slovanském překladů tolik co „sedm rodů“ anebo „všichni“ či „všechny rody.“ Totéž užívali i germánští Švábové působící ve středním Německu, kteří se distancovali od Franků. I když byli franckou říší nakonec podrobeni, uchovali si vlastní právní systém. Jmenovali se Alemany, neboli Alle Manner, čili „všichni muži“ a jejich opěrnými body se stalo biskupství v Kostnici a kláštery v Reichenau a v Sankt Gallen.

Než si představíme pětici duchovních žáků Cyrila a Metoděje, měli bychom dodat, že „všichni“, tudíž celá sedmička putovala se věrozvěsty do Říma, kde, jak se praví v historické tradici, byli všichni roku 868 vysvěceni na kněze. Při té příležitosti Metoděj o prvním z pětice, o Gorazdovi, pravil, že jde o „svobodného muže“, z čehož vyplývalo, že pocházel opravdu z významnější rodiny. A když po čase zemřel i Metoděj, vybral tento světec právě Gorazda jako svého nástupce. Pravil při této příležitosti, že Gorazd je svobodný muž naší země, „učený dobře v latinských knihách“, z čehož vyplynulo, že i při užívání staroslověnštiny ovládá latinu právě tak dobře, ne-li lépe než misionáři francké říše, a dodal, že jde o člověka, který je „pravověrný“. „Ten jest vaší země syn, Metoděj doslova.

Gorazd byl mimochodem nakonec povýšen na moravsko-panonského arcibiskupa, což se velmi nelíbilo franckým protivníkům, kteří po odchodu Metoděje pravili, že „když ho necháme mezi živými, tak nám ožije Metod.“ Což nesvědčí nic dobrého o autorech těchto slov – spíše můžeme i po tisícovce let vyčíst způsoby a formy, jimiž se na francké církevní půdě tehdy komunikovalo. Bylo to však zároveň velké uznání, jehož se Gorazdovi dostalo – dokonce od duchovních protivníků, kteří slovanské bohoslužbě vůbec nepřáli. Pět mužů ze „sedmipočetníků“ však muselo po Metodějově smrti zemi opustit, ale žácí našich věrozvěstů se nemínili své dějinné úlohy vzdát. Zamířili tedy na Balkán, a jejich operačním prostorem se stalo nadále Bulharsko, Srbsko a Makedonie. V poslední z uvedených zemí, která tehdy podléhala vlivu Bulharů však dodnes nacházíme hlavní opěrný bod, jenž tu nalézáme dodnes – je to Ochrid (Ohrid) a Ochridské jezero, u něhož se nachází klášter a na celém území, v široširém okolí různé kaple a prostory, které byly obývány slovanskými mnichy.

O dlouhé tradici pak svědčí, že jméno Gorazd (s římskou dvojkou) přijal v minulém století Matěj Pavlík, (1879-1942), zprvu katolický duchovní, později pravoslavný biskup, jehož opěrným bodem byl Cyrilometodějský chrám v Resslově ulici. Za druhé světové války ukrýval v chrámě atentátníky, kteří po zásluze zlikvidovali Obergruppenfuhrera R.Heydricha. Bojovníků, kteří přežívali ve zdejší kryptě bylo mimochodem právě sedm (včetně Jana Kubiše a Josefa Gabčíka) a útok na chrám, provedený více než osmi stovkami esesáků trval dlouhých, ovšemže zase sedm hodin. Gorazd II. byl samozřejmě popraven, pravoslavná církev rozpuštěna, chrámy uzavřeny. Biskup stejného jména, jaké nosil žák a přítel věrozvěstů se dočkal posmrtného zadostiučinění a svatořečení v roce 1987.

Autor článku: S. Ravik, O. Janíčková