Důchodce a duchovní život – Srovnání

Autor článku: František Benda Nejčastější námitkou proti duchovnímu myšlení je jeho nesoustavnost. Význam jednotlivých jeho stavebních kamenů sice můžeme v encyklopediích najít, ale soukromými prožitky se případ od případu liší.

Navíc žádné z tzv. světových náboženství, ke kterým se lidé obracejí o pomoc, neodpovídá na všechny všeobecné otázky v plné šíři. Buď mají vymezené hranice, nebo se zabývají pouze etikou, která je zařaditelná kamkoli. To se týká jmenovitě křesťanství. Jeho předchůdce, judaismus, se snažil objasnit počátky vesmíru popisem jeho vzniku v Bibli, ale popisy jeho závěru jsou jako každá proroctví značně nejasné. Například někdejší líčení ráje, očistce a pekla jsou pro současného člověka obtížně stravitelné.
Ani staré indické učení nepřináší jasno. O vzniku vesmíru se zde mluví jako o úradku prapůvodních bohů. A závěr? Neustálé střídání nepodmíněných vzniků a totálních zániků. Což je ostatně moderním astrofyzikům bližší než biblický Armageddon.
Buddha se, podobně jako Kristus, podobnými otázkami vůbec nezabýval. Kristus učil příliš krátce, než aby mu bylo možno položit všetečné otázky; Buddha na ně prostě odpovídal mlčením. Jemu šlo pouze o zmapování utrpení v životě člověka a hledání návodu jak z jeho spárů uniknout. Pečlivý zájemce by si ale měl nejdříve ověřit, co vše se zde pod pojmem utrpení rozumí. Tento úkol odsune všechny praktické dotazy zcela stranou.
Z tohoto hlediska jsou tedy náboženské vědy neuspokojivé. Reakcí na to je větší zájem o užité vědy, jejichž vývody jsou ucelenější a průkaznější. A to i přesto, že také věda prošla ve své historii několika zásadními zvraty, které výrazně poznamenaly její zdánlivě tak neotřesitelné vývody.
Srovnání neboli analogie je způsob výkladu, který neznámý projekt přirovnává k projektu již známému, prozkoumanému. Zde hledá souvztažné body, jejichž spojením doufá, že objeví vnitřní zákonitosti onoho jevu zkoumaného, čímž jej vysvětlí.
Jakkoli je duchovní svět nesourodý a nejen v celku, ale i v částech obtížně pochopitelný, přece jen s podivem nacházíme mezi ním a světem tak říkajíc vědy některé podoby. Při představě jednotnosti světa by to ani nemělo překvapovat. Poznání by to ale mohlo usnadnit.
Dnes je snad už všeobecně známo, že většina jevů, se kterými se běžně setkáváme, má ve své podstatě elektromagnetické záření. Jistě se ví, že to je např. základem vidění; kromě toho občas chodíme na rentgen a také si umíme naladit rádio a televizi. Ani mobil zde nezůstane stranou. A co je všechny spojuje? Podstata jejich funkce: elektromagnetické záření.
Jeho rozsah je mnohem širší než zde namátkou jmenovaný. Od velmi krátkých vln až po značně dlouhé. A ty na různých stupních vykazují různé účinky, z nichž věda dokáže již mnohé smysluplně využít. Nepřecházejí ale jeden do druhého plynule, nýbrž jejich působení jsou zřetelně odstupňovaná.
Pohlédneme-li na graf, znázorňující vlny od nejkratších až po nejdelší, ne bez překvapení zjistíme, že ta část, která je zachytitelná naším zrakem, je zhruba uprostřed celého grafu. Co je od ní vlevo a vpravo nejsme schopni vidět. Na ně náš zrak prostě nezareaguje.
Zcela neznámé nám ale tyto oblasti nejsou. Existují vhodné přístroje, které dokáží tyto kmitočty nejen dostatečně detekovat, al i uměle vyrobit. Tehdy je věda schopna je dostatečně prozkoumat a náležitě využít.
Že rozsah, který chápeme jako viditelné světlo, je poměrně úzký, nás vůbec nemusí mrzet. Stačí pootočit ladicím kolečkem na rádiu, abychom zjistili, kolik různých kmitočtů se stará, aby se k našim uším dostaly pestré pořady. Bylo by zcela neúnosné, kdybychom je dokázali vnímat jinak, než pomocí přístrojů. Toho jsme naštěstí ušetřeni.
Ani tak ale neexistuje přístroj, který by dokázal měřit elektromagnetické záření v celém jeho rozsahu. Ovládat je můžeme teprve tehdy, jestliže je rozdělíme do několika skupin. Teprve pak si s nimi víme rady. To, že nepřecházejí jeden v druhý plynule, dalo vznik různým studijním oborům
Ani jiné vědecké poznatky se nedají zvládnout najednou v celém rozsahu. Doby, kdy vědychtivý průkopník obsáhl vše, co bylo tehdy známo, jsou již dávno pryč. Poznání se roztříštilo do mnoha dílčích směrů, z nichž každý znamená zvláštní, samostatný obor. A tomuto dělení není ani zdaleka konec.
Proč by tedy měly duchovní vědy činit výjimku a podat své výdobytky v celém rozsahu? Každý prorok vždy pracoval pouze na svém vlastním, úzkém písečku, který dokázal zvládnout a vysvětloval jej způsoby v jeho době obvyklými.
Snaha pochopit vesmírné dění včetně jeho začátku a konce je odvěká. Mýty podávají spíše snaživé domněnky než použitelná fakta. Současná fyzika se propočítala až do těsné blízkosti předpokládaného začátku, zatímco to, co mu předcházelo, tone mlhách. Duchovní vědy se naopak zabývají úvahami o možném stavu před začátkem všeho dění, kdežto s dalším vývojem si už moc rady nevědí. Zde se uchylují ke studiu výrazů jako změna, proměna, rovnováha, jednota protikladů a podobně, kterými se snaží proniknout do zákonitostí vývoje.
Zdá se, že jde o činnost se závěrem v nedohlednu. Co bychom si ale počali, kdybychom skutečně poznali vše?
Nemusíme tedy hořekovat nad neschopností kteréhokoli přístupu zvládnout poznání v celém rozsahu. Vždyť i my jsme značně omezeni, každý zvlášť a každý jinak.

Autor: František Benda, Foto: Internet