Moje kamarádka z Liberce

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, vyšla v roce 2010 v nakladatelství Beskydy. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Není to tak dlouho, co mi přišel z mých webových stránek e-mail od Mirky z Liberce, která celý život pracovala u ČD a pomáhá i teď, když je v důchodu, na informacích. Psala mi, jak se jí strašně líbí moje knížky, jak se nad nimi směje a jak jí zlepší sebehorší náladu, a také, že máme společné známé, Romana Šulce a Honzu Kubku, (www.cestyapamatky.cz), kteří u ČD pracují také.
Nejenom, že jsme s Mirunkou stejně staré, my jsme i stejná krevní skupina. Slyšíme na sebe. Skoro hned jsme si začaly tykat a denně si děláme radost svými maily…
„Moje milá Irenko,“ napsala mi před týdnem. „tak už jsem zase konečně v práci a díky tomu mám i lepší náladu. Ani jsem ti, Irenko nepsala, nějak na mě o víkendu dolehla ošklivá nálada, smutek a ošklivé noční můry. Nechtěla jsem na tebe přenést nic z toho pocitu. Tebe mám pro radost, vždycky do mne vpravíš tolik dobré nálady a pozitivní energie, že mě to nabije…“
Když jsem se v Praze na Hlavním nádraží paní na informacích zeptala, jestli IC, které za pět minut odjíždělo, staví v Kolíně, a ona řekla, samozřejmě, že staví, a já vystoupila v Pardubicích, protože dotyčné IC Kolínem jen profrčelo, hned jsem si Mirunce večer postěžovala.
„Nemáš věřit všemu, Irenko,“ odepsala mi. „Tak sis aspoň koupila perník! To já jsem dneska měla na informacích jednu nádhernou stařenku, chtěla spojení do zcela neznámé malé vesničky u hradu Kost, že tam má kamarádku. Tak jsem se jí věnovala maximálně, našla i autobusy, moc mě chválila, děkovala, prý donese ze zahrádky kytičky a bylinky. Našla jsem jí víc možností, jak se dopraví zpátky a říkám jí, tak si, holky, pěkně popovídáte, a ona, chudák, jela kamarádce na hřbitov… To jsem ale blbec, řekla jsem jí, ale zasmály jsme se spolu a bylo to…“ A tak si píšeme a plánujeme, až budeme hodně staré babky, že spolu budeme v penzionu, Mirunka, která má pořád moře energie, bude mít funkci generála, já budu admirál, funkce si budeme po týdnu točit – pokud na to nezapomeneme -, založíme Spolek Babek a budeme společně dělat lumpárny.
Mirunka mi také poslala pár železničářských vejšplechtů, a to ještě nevěděla, že v Činoherním klubu sbírám během zkoušek vejšplechty divadelní. Tak jsem zvědavá, kterým se budete smát víc!
Vejšplechty železničářské:
Proč není na pátém nástupišti napsáno, že vlak jede z prvního?
Chtěl bych jízdenku sexystar! (správně je Citystar)
Paní, kde si můžu koupit jízdenku na ten hysterický vláček? (myslel historický)
Kolik stojí ta skupinková jízdenka? (sleva pro skupiny)
Co mám udělat, když si chci zařídit tu jízdenku Beruška? (nabídka je ČD Eliška)
Chtěla bych jet do Parisa tím Pampulínem, co jezdí do ten Vídeň.
Kolik by to stálo vlakem na Malorcu?

Vejšplechty divadelní – jsou zařazené mezi povídkami v knize, KDYŽ DIVADLO SUNDÁ MASKU:
V Činoherním klubu napovídám z první řady. Během zkoušky mám telefon nastavený na ticho a položený na sedadle vedle sebe. Jednou, když dával režisér Ondřej Sokol připomínky, jsem uviděla na displeji, že mi volá maminka. Skrčila jsem se a rychle jsem s ní vyřídila, co potřebovala. Když jsem se narovnala, všichni herci i s režisérem na mě koukali a Petr Nárožný po mně mávl rukou.
„Má vedlejšák! Napovídá přes mobil na Vinohradech!“

Panu režisérovi Ladislavovi Smočkovi se nelíbilo nasvícení scény.
„Kabino,“ zavolal na osvětlovače, „podívejte se na hlavu pana Nárožného! Tam něco chybí!“
Petr se osvětlovačů zastal. „No, to není světlem, Láďo…“

Inspicient Stanley nás na konci zkoušky všechny zavolal do hlediště a informoval nás o zkouškách před premiérou. Na závěr ještě jednou zopakoval, že od zítřka zkoušíme dopoledne a večer, v sobotu, v neděli a v pondělí. Čekaly nás náročné tři dny a Petr Nárožný naše společné setkání ukončil po svém. „Ještě připomeňte, Stanley, že v neděli, v pondělí a v prdeli se píše měkké -i-!“

„Marku, perete si,“ zeptal se jednou Petr Nárožný svého mladšího kolegy, Marka Taclíka. Marek přikývl.
„Peru.“
„A v ruce přepíráte?“
„Ne. V pračce!“ Petr pokýval hlavou.
„Je to těžký?“
„Není! Zmáčknete knoflík a je to!“ Ale Petra nepřesvědčil.
„Kdepak, knoflík! Já jsem si na to pořídil to nejdražší na světě. Ženu!“

Jednou se během zkoušky mluvilo o nohách a Petr Nárožný najednou začal vykřikovat na celé divadlo. „Noha! Noha! Mám tam nohu!“
Nikdo nevěděl, co se stalo, a Petr se na nás potutelně podíval a své výkřiky nám vysvětlil.
„To je nejčastější výkřik z nádraží…“

Tak ať nám železničářské a divadelní vejšplechty projasňují naše pracovní dny a hlavně, ať máme čas a chuť se jim smát!

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12